Sekce: Knihovna

IMA

Porod a pohřeb

z knihy Ve víru víry , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Před několika lety jsem projížděl městem v houkající sanitce. Nešlo tehdy o mě, já jen seděl vpředu vedle řidiče. Vzadu ale ležel můj umírající otec. Byla s námi ještě maminka a dva z mých bratří.

Byl to zvláštní zážitek. Projížděli jsme notoricky známými ulicemi, jimiž jsem projížděl mnohokrát předtím, z mnoha jiných všedních důvodů. Nyní jsem ale tuto cestu jako všední nevnímal… Ze sedadla vedle řidiče sanitky jsem vše viděl z úplně jiného úhlu pohledu. Hleděl jsem oknem dopředu, jak auta uhýbají naší sanitce stranou a vytvářejí nám tak „čestný“ špalír. Najednou mi přišly zcela směšné ty mnohé reklamní plochy, které mě bily do očí a slibovaly levnější telefonování, bělejší zuby, auto s klimatizací nebo čistoskvoucí prádlo. Vždyť vzadu v autě umíral můj táta! Projížděli jsme také kolem několika kostelů, kam nás můj otec jako děti vodil. Také je jsem najednou viděl zcela jinak. Jevily se mi jako ukazováčky, jež upozorňují na jiný rozměr života, než který člověk ve své všednodennosti vnímá. Když na tuto cestu Prahou dnes vzpomínám, připadal jsem si tenkrát jako v nějakém oparu, jako ve zpomaleném filmu, kdy jsem vnímal mnoho drobností a zároveň cítil, že jsem součástí něčeho, co mě zcela přesahuje.

Podobné pocity jsem pak míval i při porodech našich dětí, u nichž jsem byl přítomen. Po jednom z těch porodů jsem potkal svého známého kněze. Ten se mě zúčastněně zeptal: „Jak ten pohřeb dopadl?“ Jeho přeřeknutí, kdy zaměnil slova porod a pohřeb, jsme se v tu chvíli oba zasmáli. Následně jsem si však uvědomil, že porod a smrt mají leccos společného. Obě tyto události jsou vyvrcholením jedné etapy života, obě jsou branou do jeho další a plnější fáze, obě jsou spojeny s nejistotou a bolestmi. Henri Nouwen někde říká: „Bolesti umírání jsou porodními bolestmi. Skrze ně opustíme dělohu světa a rodíme se do plnosti Božích dětí.“ Jako křesťané máme tu výhodu, že s apoštolem Pavlem víme, že „máme-li naději v Kristu jen pro tento svět, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako vešla do světa smrt, tak i zmrtvýchvstání. V Kristu všichni dojdou života“ (srov. 1 Kor 15,17–23).

Není špatné, když si občas připomínáme „nebeské narozeniny“ našich blízkých a nějak více přemýšlíme nad vlastní smrtí, a hlavně nad směřováním celého našeho života.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Boží GPS
• „Seš debil“, křičel ten kluk na mou dceru