Na prahu nového věku

Dva tisíce dějin spásy- a žádné vykoupení?

z knihy Joseph kardinál Ratzinger (Benedikt XVI.) , vydal(o): Portál

(...)
Osvícenství přišlo s myšlenkou, že proces civilizace musí lidstvo téměř nutně nepřetržitě přivádět k stále většímu rozvoji pravdy, krásy a dobra, a nějaké barbarské činy v budoucnosti nepřicházejí v úvahu.

Ovšem právě dobrodružnou složkou vykoupení je to, že se vždycky vztahuje ke svobodě člověka. Proto není nikdy jednoduše uloženo zvnějšku, není zabudováno do nějakých pevných struktur, nýbrž je vloženo do křehké nádoby lidské svobody. Věříme-li, že lidská bytost dospěla na nějaký vyšší stupeň, musíme počítat s tím, že se všechno může také zase zhroutit a zlomit. To je přesně ten spor, který byl rozhodnut v pokušeních Ježíše na poušti: Je vykoupení něco, co stojí jako pevná struktura ve světě a co se pak dá počtářsky zkontrolovat ve smyslu - všichni dostali chléb, od této chvíle nebude nikde hlad? Nebo je vykoupení něco docela jiného? Protože je vázáno na svobodu, protože není lidem vnuceno nějakými strukturami, ale vždy znovu je zaměřováno na jejich svobodu, je také možné je touto svobodou do určitého stupně zničit.

Musíme také vidět, že v křesťanství se vždy znovu rodily velké síly lásky. Srovnáme-li, co skutečně vešlo prostřednictvím křesťanství do dějin, bude toho hodně. Goethe prohlásil: Musíme mít hlubokou úctu před tím, co je mezi námi. Teprve díky křesťanství vznikla řádná péče o nemocné a slabé, celá organizace lásky. Díky křesťanství také vzrostla úcta vůči všem lidem v jakémkoli postavení. Je zajímavé, že císař Konstantin, když uznal křesťanství, především cítil povinnost zavést změnou zákonů neděli pro všechny a postaral se o to, aby otroci získali určitá práva.

Můžeme si také připomenout příklad Atanáše, velkého alexandrijského biskupa ze čtvrtého století, který z vlastní zkušenosti líčí, jak se okolní kmeny s nožem v ruce navzájem potíraly, dokud díky křesťanům nezavládlo mírumilovnější smýšlení. To jsou však věci, které nejsou samy sebou dané nějakou strukturou. Mohou se, jak dnes vidíme, opět zhroutit.

Kde člověk opouští víru, vracejí se s větší silou zpět hrůzy pohanství. Myslím, že bychom měli vědět, že Bůh vstoupil do dějin mnohem křehčím způsobem, než bychom si přáli. Je to však odpověď na naši svobodu. A souhlasíme-li s tím, aby Bůh ctil naši svobodu, musíme se také učit ctít a milovat riskantnost jeho jednání.
(...)

Jaký význam má v souvislosti vykoupení či nevykoupení existence zla?

Zlo má nad svobodou člověka moc a vytváří si své struktury. Struktury zla totiž očividně existují. Vykonávají na člověka tlak, mohou blokovat jeho svobodu, a tím zbudovat zeď proti Božímu pronikání do světa. Bůh nezvítězil v Kristu nad zlem v tom smyslu, že by už nemohlo pokoušet svobodu člověka, ale učinil nabídku, že nás vezme za ruku a povede nás. Ovšem Bůh nás nenutí.

Znamená to, že Bůh má nad tímto světem příliš malou moc?

V každém případě nechtěl vykonávat moc takovým způsobem, jak si to představujeme my. To je ovšem právě ta otázka, kterou bych také sám, jak jste říkal na začátku, položil „duchu světa“: Proč zůstává tak bezmocný? Proč vládne jen tímto, tak podivuhodně slabým způsobem, jako Ukřižovaný, jako někdo, kdo sám ztroskotal? Avšak právě to je patrně způsob, kterým vládnout chce, božský způsob moci. A onen jiný způsob, jako je vnucování se, prosazování a násilí, je očividně ten ne-božský způsob moci.
(...)