Kritické otázky

Antikoncepce

z knihy Joseph kardinál Ratzinger (Benedikt XVI.) , vydal(o): Portál

Pane kardinále, mnoho věřících nechápe postoj církve k antikoncepci. Rozumíte tomu, proč nechápou?

Ano, to se dá docela dobře pochopit, je to opravdu komplikované. V nesnázích dnešního světa, kdy nemůže být počet dětí příliš vysoký kvůli složitým bytovým poměrům a z mnoha jiných důvodů, je to pochopitelné. Měli bychom méně hledět na kazuistiku jednotlivých případů, ale spíše na velké cíle, které má církev na zřeteli.

Jsem toho názoru, že jsou tu tři základní problémy. První, zcela zásadní, je obecně zaujmout pozitivní postoj k dítěti. V této oblasti došlo k podivné proměně. Zatímco v jednoduchých společnostech až do 19. století jsou děti považovány za požehnání, jsou dnešní děti pociťovány téměř jako hrozba. Panuje názor, že nám zabírají místo pro budoucnost, ohrožují náš vlastní životní prostor a tak dále. Zde je první cíl: opět nalézt původní, pravý pohled na to, že dítě, nový člověk, je požehnáním. Že právě tím, když dáváme život, také sami život přijímáme, že toto vyjití ze sebe, přijetí požehnání stvoření, je pro člověka zásadně dobré.

Dalším problémem je, že dnes jako nikdy předtím stojíme před zcela neznámým oddělením sexuality a plození. Proto je nezbytné, abychom nepouštěli ze zřetele jejich vnitřní souvislost.

Zatím přicházejí - dokonce i od zástupců generace "osmašedesátníků", která si to vyzkoušela - zajímavé výpovědi. "S Pilulkou," hlásá například Rainer Langhans, který se dříve ve svých komunách oddával tzv. orgasmické sexualitě, "byla sexualita oddělena od duševní stránky a zahnala lidi do slepé uličky." Langhans s lítostí říká, že už neexistuje "žádné dávání, žádná oddanost". Dnes tvrdí, že to "nejvyšší" na sexualitě je "rodičovství", nazývá to "spoluprací na Božím Plánu".

Stále více převládá názor, že jsou to dvě naprosto odlišné skutečnosti. Ve slavném Hux1eyově románu budoucnosti "Krásný nový svět" vidíme široce zdůvodněnou a ve své lidské tragice plně osvětlenou vizi budoucího světa, ve kterém je sexualita zcela oddělena od plození. Děti jsou zde řádně plánovány a vyráběny v laboratořích. Je to vědomá karikatura, ale jako všechny karikatury něco ozřejmuje: že dítě má být právě cosi plánovaného a vyrobeného, že takzvaně podléhá kontrole rozumu. Tak člověk ničí sám sebe. Děti se stávají produkty, ve kterých se chce člověk sám zpodobnit, a už předem jsou vlastně oloupeny o svůj vlastní životní plán. Sexualita se stává něčím, co se dá vyměňovat. Přitom se také samozřejmě vytrácí spojitost mezi mužem a ženou; tento vývoj přece můžeme pozorovat.

U otázky antikoncepce tedy jde o podobné základní cíle: církev chce, aby člověk zůstal věrný sám sobě. Cílem v této souvislosti je, aby člověk velké morální problémy neřešil prostě technikami a chemií, ale morálně, svým životním stylem. To je podle mého názoru - nezávisle na antikoncepci - jedno z našich velkých nebezpečí. Že chceme i lidství zvládnout pomocí techniky. Odnaučili jsme se, že existují základní lidské problémy, které se nedají vyřešit technikou, ale vyžadují si určitý životní styl a určitá životní rozhodnutí. Připomněl bych, že by se v otázce antikoncepce mělo více přihlížet k těmto třem velkým základním cílům, I pro které církev vede boj o člověka. To je smysl církevních námitek, I které možná nejsou vždycky šťastně formulované, ale v nichž jde o tyto velké směry lidské existence zaměřené k nebi.

Zůstává otázka, zdali se někomu, například nějakému manželskému páru, který má už několik dětí, může vytýkat, že mu chybí kladný postoj k dětem.

Ne, určitě ne. A ani by se to nemělo dít.

Musí tito lidé přesto žít v představě, že žijí ve hříchu, když...

Připomněl bych, že jsou to otázky, o kterých by se mělo mluvit s duchovním vůdcem, s knězem; nedá se o nich uvažovat abstraktně.