Misie teprve začíná

z knihy Bůh nemá strach , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Tato úvaha vychází z úvodu misionářské encykliky Jana Pavla II. Redemptoris missio z prosince 1990: „Poslání Krista Vykupitele, které je svěřeno církvi, zdaleka ještě není splněno. Jediný pohled na lidstvo v jeho celku na konci druhého tisíciletí nám ukazuje, že toto poslání vázne dosud v začátcích.“ To je vážné tvrzení. Jak můžeme říci, že po dvou tisících let je poslání církve teprve v začátcích? Nejde o řečnický obrat, aby se znovu rozproudila církevní činnost, poněkud upadající v naší Evropě, která je mnohem víc zaujatá sama sebou?
Křesťanství si musí znovu najít místo na prahu světa, který už je bez hranic, je globalizovaný a rozsáhlejší. Opravdu je to nový začátek na prahu civilizace, která se nerodí z války, jako se zrodila západní Evropa roku 1945, ale vychází z hluboké a postupné změny skutečnosti a životních vzorů.
Snad musíme brát vážněji dějinný přechod, který prožíváme, abychom si uvědomili cenu tohoto „nového začátku“. Jeden svět skončil: skončilo to, co bylo nazváno krátkým stoletím, doba mezi roky 1917 a 1989, která byla – mezi jiným – velkým misionářským obdobím. Konec v dějinách nesmazává všechny prvky kontinuity, které prožíváme. Konec může být velmi nenápadný. Ale svět, který se rýsuje na obzoru 21. století, se zdá jiný, než byl ten předešlý. Pomysleme na konec komunismu a na krizi toho, čemu se říkalo třetí svět. Pro církev – řekněme to pro úplnost – je konec komunismu jistě koncem systému, který ji pronásledoval a vytěsňoval na okraj společenského života. Ale také vymizelo hnutí, které bylo pro ni po dlouhá desetiletí výzvou na poli spravedlnosti a solidarity.
Současný svět se liší od včerejšího nejen proto, že něco skončilo a že mnoho hodnot vzalo za své, ale protože začalo něco nového, totiž – říkám tu něco, co všichni dávno vědí – proces globalizace, nový způsob komunikace, nadvláda jediné mocnosti, liberálního hospodářství, a tak dále. Musíme pochopit, že tento přechod je také příležitostí, abychom se zamysleli nad „novým začátkem“. Jistě jde o začátek v hlubokém smyslu křesťanského života, ve kterém plynulost, věrnost a tradice splývají s tím, co je nové, jako moudrý muž v evangeliu umí vybírat ze svého pokladu věci nové i staré.

Ale my často rozumujeme, plánujeme, promýšlíme, jako bychom byli v minulosti, a přece se tolik změnilo. Někdy muži a ženy církve hledí k omezeným obzorům, třeba i s velkou obětavostí, ale nevnímají hluboké spojitosti mezi vlastním prostředím a mnoha jinými světy. Jak říká Émile Poulat, církev je často samostatným světem, a je možné žít v ní velmi důstojně, aniž bychom se příliš starali o obzory, které se prostírají venku. Je to ona sebestřednost, jež lpí na svých institucích, na svých diskusích, na své dynamice, na svém jazyku. Sebestřednost, která tolik diskutuje o svých institucích, jako kdyby se jejich úpravou mnoho změnilo. Naše řeč má mnohdy smysl jen pro naše prostředí. Není to jen můj nápad, že by se mělo upustit od onoho specifického jazyka, který vyjadřuje zvláštnost evangelijního poselství. Toto tvrzení chce jen zdůraznit, že tímto žargonem se nemluví venku.
Ostatně, tato sebestřednost je typický reflex mnoha světů, které jsou globalizací „vycentrovány“, to znamená jsou vystaveny příliš rozsáhlému a dravému okolí. Jiné náboženské světy reagují fundamentalismem, který odporuje globalizaci ve jménu uzavřeného světa: mám na mysli některé islámské kruhy a hnutí, jež vytvářejí agresivní bloky. Současný svět vyžaduje, abychom se plavili na otevřeném moři. Ale to není snadné. V našem vlastním světě, na našem území bydlí lidé, které neznáme, lidé jiného náboženství a jiných mravů. Přitom se k nám dostávají zprávy a uskutečňuje se spojení s celým světem. Je to otevřené moře...

Máme ještě mnoho co objevovat v pokladu víry, pokud jde o zkušenost s Bohem a s Duchem svatým, ne však v tom smyslu, že by šlo o něco tajného. Nová duchovní zkušenost je spojena s misionářskou existencí v současném světě. „Nový začátek“ není nic jiného než uplatnění misionářského rozměru v celém životě církve a v existenci křesťana. Misionářský rozměr předpokládá hluboký křesťanský život zakořeněný v duchovně zralé víře.

Církev je nositelkou univerzálního snu, jak jej vytyčuje evangelium a Písmo svaté. Tím snem jsou proroctví, že meče budou proměněny v radlice a že lev se bude pást s beránkem, je to proroctví o Jeruzalému, který sestupuje z nebe, o městu, kde už nebude ani smrt, ani pláč. Ani v nesmírném světě se církev nezříká snu univerzálního dosahu. To neznamená, že je mezinárodní organizací po vzoru OSN. Není to náboženská OSN nebo OSN různých náboženství. Původ univerzálního snu je v liturgii, kterou církev slaví, a v Božím slově, kterému křesťané učenlivě naslouchají. Je to učení, podle kterého nemáme nikoho pokládat za nepřítele, které odmítá kulturu nepřítele, jakou se řídí mnoho mezinárodních a mezilidských vztahů. Je to učení, které žádá, abychom milovali nepřítele a cizince považovali za bratry.
Tuto univerzální vizi mohou mít křesťanské komunity. Nemusíme být velkou komunitou, abychom měli velké sny. Také malá komunita se může poměřovat podle světových obzorů, může prožívat svá pouta s celým světem, může se aktivně účastnit církevní misie. Naše komunity si musí zvyknout myslet ve světových obzorech. Někdy se mi zdá, že dochází k soustředění se na místní obzory, jako by se církev omezovala na určité území („teritorializace“); pak hrozí nebezpečí etnizace (že se v některém případě stane církví jedné národnosti). Místní církev není provinční komunitou. V církvi žije univerzální vášeň i pro ty, kdo jsou daleko, pro ty, které neznáme, pro světy nepřátelské nebo problematické. Je to velká výzva nemilovat jen ty, které známe, kteří nás mají rádi, kteří nás zdraví, kteří nás uznávají...