Sekce: Knihovna

Jaro Křivohlavý , Aleš Palán

Jak vést děti k víře?

z knihy Dvě lásky , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Jak jste vedl své děti k víře?

Zdeněk Matějček jednou prohlásil, že rodiče nemají své děti náboženství vyučovat, ale mají před nimi víru žít. Každé ráno si čteme z Bible, následuje výklad přečteného textu, modlitba a píseň. Tyhle ranní bohoslužby jsme dělali pravidelně už s malými dětmi. Byla to zejména manželka, která na to dbala. Děti s námi odmalička docela přirozeně chodily do kostela. Jára začal díky pokladníkovi sboru bratru Huličkovi počítat už ve čtyřech letech vybrané mince ze sbírky. Sečetl peníze pro sbor, řekl, kolik toho bylo a pokladník to po něm ani nepřepočítával! Tak mu věřil! Příští neděli Jára chraptěl a maminka řekla, že do kostela raději nepůjde. Bránil se: „Já musím počítat korunky.“ Když byl Jára maličký, bratr farář Timoteus Pokorný se smál, že je nejpoctivější posluchač evangelia: dokud ostatní zpívají, zpívá s nimi, často i do pauz. Jakmile začne farář kázat, Jára okamžitě usne, nic nepředstírá. S dětmi je třeba chodit do kostela minimálně rok předtím, než se narodí, a nikdy s tím nepřestat.



Budiž, přítomnost dětí ale někdy dospělé znatelně ruší.

Každou první neděli v měsíci máme v Bráníce tzv. rodinné bohoslužby. Do kostela jsou zvány celé rodiny. I kázání je dvojího druhu: jedno pro děti, při kterém se kreslí a maluje. Je to velice názorné. Tak moc, že i já tomu rozumím. Druhé kázání je krátké. To je pro dospělé. Tu chvilku to děti vydrží. Už třicet let máme v Braníce za faráře bratra doktora Luďka Rejchrta. Člověka, který má v krvi lásku k Bibli a muziku. Složil stovky písní pro děti. Novou píseň nejprve naučí děti. Potom ji děti vyučují nás dospělé. Utvořili jsme i takové hudební těleso: kytary, čelo, flétny, klavír, fagot, housle atp. Hrají tam vedle sebe mladí muzikanti i koncertní mistr z České filharmonie. Já už si teď dávám pohov, ale po léta – až do svých 80 let – jsem byl zvyklý chodit do kostela s houslemi.
Pravdou je, že jsme s dětmi vždycky o víře mluvili. Večer, než šly spát, bylo mým úkolem, říci jim něco z Bible. Pojal jsem to jako dramatizaci. Kolikrát byla manželka překvapena, když vešla do ložnice a viděla mě, jak stojím na stole, ruce nahoře a něco křičím. Já ovšem potřeboval dětem ukázat, jak byl veliký Goliáš!



Jistě došlo i na pohádky.

Nebyly to ovšem jen pohádky převyprávěné, ale i původní. Rád jsem si je vymýšlel. Hodně jsem cestoval a chtěl jsem z toho dětem předat nějaké poznání a zkušenost. Většina pohádek se točila kolem džina. Ten cestoval s chlapečkem po světě. Ten chlapeček byl ukrytý v džinově čepici, v níž byla díra, kterou všechno viděl. Když chodila Martička do první třídy a učili se číst písmeno „m“, zeptala se paní učitelka, jaké slovo začíná na „m“. Očekávala odpověď typu „máma, maso, máslo“ atp. Martička se přihlásila a povídá: „Madagaskar.“ Dovedl ji tam džin... K čemu by byl tatínek, kdyby nevyprávěl dětem pohádky?

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Vy čtete Bibli?
• V koncentráku nám pomáhaly dvě věci
• Já vás zastřelím!
• Rodiče vás nutí chodit do kostela?
• Víra by měla být sklenicí stále plnou
• Tvořivé řešení konfliktů
• Každý máme svou víru
• Křesťanství bylo průvodcem, který mi radí,
• Zdravotní stav neovlivňuje jen psychická, ale i duchovní stránka
• Misionáři se musejí nejdříve naučit domorodý jazyk