Já vás zastřelím!

Vzpomínky na vojnu

z knihy Dvě lásky , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Nezapomenutelné byly i první Vánoce, které jsem na vojně prožil. Neslavili jsme totiž narození Krista, ale narození Stalina – on se narodil taky někdy na konci prosince.

Na vojně jste měl zažít i Stalinovu smrt v březnu 1953.

Měl jsem právě službu na bráně a mojí povinností bylo vzbudit politického zástupce posádky, kdyby nastala nějaká mimořádná událost. Najednou zvoní telefon. Tajná zpráva z divize: „Okamžitě sdělte službu konajícímu důstojníkovi, že zemřel Josef Visarionovič Stalin!“ Důstojník, původním povoláním natěrač, chrápal na ubikaci. Když jsem ho vzbudil, zareagoval neomylně: sáhl po pistoli, namířil ji na mě a oznámil mi: „Křivohlavý, já vás zastřelím.“

Proč?

„Stalin je nesmrtelný, Stalin nemůže zemřít,“ mumlal. Špitl jsem, že má okamžitě volat posádku v Karlových Varech a žádat další instrukce. Celou tu cestu, než jsme došli k telefon na mě řval: „Já vás dám oběsit, já vás zastřelím…“

Nebyl opilý?

Jen rozespalý, jednal instinktivně, řekl by psycholog. Budiž řečeno, že mě nezastřelil, což od něho bylo ohromné. V Kadani na náměstí se potom udělala náramná tryzna. Spousta černého plátna, svíce hořely, symbolická rakev zahalená sovětským praporem. My vojáčci jsme tam drželi čestnou stráž. Před katafalk přicházeli vysoce postavení soudruzi a svůj žal hráli tak přesvědčivě, že bych je na místě angažoval do Národního divadla. Padali na zem, rvali si vlasy a štkali: „Josefe Visarionoviči, to jsi nám neměl dělat…“ I slzu ze sebe vymáčkli.

Jak jste se uplatnil coby ženista?

Náš útvar jel opevňovat západní hranice proti Německu. Protože se jednalo o těsný dotyk s nepřítelem, mohli tam jen prověření vojáci. Křivohlavý prověřen nebyl, tak musel v horách na Vidrholci hlídat za trest ořechy. (Vidrholec je „stolová hora“ nad Kadaní, kde podle pověsti měl své sídlo i bájný kupec Sámo.) Rostla tam krásná alej vzrostlých ořešáků, a zatímco ostatní vojíni budovali v potu tváře opevnění, já jsem tam strávil krásné tři týdny.

Uhlídal jste ty ořechy?

Ne zcela. Hlídači jsme byli dva, střídali jsme se po čtyřiadvaceti hodinách. Zrovna během kamarádovy služby se objevil zloděj. Byl to voják z vedlejšího útvaru, který si nepřišel natrhat pár ořechů, ale bral to ve velkém – rovnou do pytle. Co kamarádovi zbývalo? Zajal ho a odvedl na útvar. Tam se zloděj přiznal, že si tímhle způsobem přivydělává. Za týden za mnou přijela manželka a pod těmi ořechy jsme se procházeli. Z křoví najednou vylítl chlap – ano, byl to ten zloděj s pytlem – namířil na mě pistoli a nařídil: „Paní, odstupte od něj, já ho zastřelím.“ Ale manželka neodstoupila. Právě naopak: stoupla si přede mě a povídá „Když budete střílet, zastřelíte i mě. A nejen mě, ale i naše dítě – jsem totiž v jiném stavu.“ Naštěstí jsme si dokázali vysvětlit, že chce zabít jiného, a ne mne, a nakonec se uklidnil.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Jaro Křivohlavý, Aleš Palán

Související texty k tématu:

Povídky, příběhy:
- Kup si los (kniha příběhů Briana Cavanaugha)
- Povídky z verandy (Phillip Gulley)
- Pěstování kořenů Za co se vlastně máme modlit?
- Vše má svůj pravý čas Prosté úvahy o tom, jak dobře žít
- Beletrie a povídky na tomto webu