Jednou z nejhlubších potřeb člověka je potřeba identity – tedy vědět, kdo jsem a kam patřím. Toužíme cítit, že máme hodnotu – nejen sami pro sebe, ale i v očích druhých. Tato potřeba je v nás všech hluboce zakořeněná. Jenže ji často naplňujeme způsoby, které ve skutečnosti nefungují.
Jsem to, co mám?
Někdy si myslíme, že naši hodnotu určuje to, co vlastníme – peníze, auto, krásné tělo, značkové věci. Na chvíli to možná funguje. Ale dřív nebo později zjistíme, že je to klam. Zůstává prázdnota. A často i samota – když si uvědomíme, že lidem nešlo o nás, ale o to, co máme.
Jsem to, co dělám?
Jiní staví svou identitu na tom, co umí – třeba sport, hudba, věda. To už je zdravější přístup: rozvíjíme své dary, rosteme, máme z toho radost. Ale i to má své limity. Co když o schopnosti přijdeme? Kdo jsme pak?
Člověk je víc než součet svých výkonů. Každý má svou hodnotu a důstojnost, i když nic „velkého“ nedokáže. Jinak bychom museli odepsat nemocné, staré nebo chudé. A to přece nechceme.
Na čem opravdu stojí moje hodnota
Skutečná identita člověka nestojí na tom, co má nebo dělá. Pramení z něčeho hlubšího: z Boží lásky. Každý z nás je Božím dítětem – bez ohledu na úspěchy, chyby nebo pády. Bůh nás stvořil a miluje nás takové, jací jsme. Tuto hodnotu nám nikdo nevezme. Je pevná a jistá, protože stojí na Bohu – ne na nás.
