Seděla jsem za časného rána na balkoně. Sluníčko se ještě nevyhouplo za hradbou vysokých domů, ale obloha bez mráčku dávala tušit, že bude krásný slunečný den. Ptáci švitořili ve větvích stromů, tráva se leskla kapkami rosy, květiny se asi teprve protahovaly a rozvažovaly, jestli se rozvinou a rozvoní. Bylo mi trochu chladno, a tak jsem se zabalila do županu, pod nohy jsem si přistrčila tlustý plyšový polštář a ruce jsem si hřála o šálek se svou ranní kávou.
Nemohla jsem už v posteli vydržet. Musela jsem vstát ještě dřív, než se všichni probudí a budou se motat po koupelně, překážet si v kuchyni, nahlas uvažovat o tom, co si kdo dá k snídani, a vykřikovat, že už je moc hodin a musí se jít. Potřebuji být ráno aspoň na chvilku sama. Musím si uspořádat myšlenky, které mne vyhnaly z teplé postele. Často se ráno budím ohňostrojem nápadů, co bych mohla dělat, jak bych to mohla provést, a jak to bude prima. Nejtěžší je rozhodování, do čeho se z toho všeho opravdu pustit. Právě k tomu potřebuji svou osamělou chvíli.
Když tak sedím ve svém tmavočerveném sametovém županu a koukám se do probouzející se zahrady, představuji si nový den jako zabalený dárek. Leží přede mnou v krabici, převázaný stužkou, a mě láká hádat, co je uvnitř. Korunka princezny nebo závoj víly? Budu dnes udělovat milosti nebo tančit pro radost a potěšení? Uvnitř by také mohla být těžká moudrá kniha nebo velká bílá kuchařská zástěra. Obojí mě přitahuje, obojí vítám. Možná rozbalím hrst překrásných kamínků, kytku nebo šneka. Třeba vyletí ptáček. Třeba naleznu něco, o čem bych si ani nepomyslila, že se to dá darovat. Nový den je vždycky plný netušených možností a roztodivných překvapení. Každý nový den je osobním Božím darem stvořeným zvlášť pro mne.
Proto potřebuji ráno chvíli soukromí, abych nezapomněla, že tu nějaký dárek mám, a abych mohla jaksepatří poděkovat.
***
Se svolením převzato z knihy: O darech s Hanou, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Několik kapitol z této knihy naleznete zde.
Nemohla jsem už v posteli vydržet. Musela jsem vstát ještě dřív, než se všichni probudí a budou se motat po koupelně, překážet si v kuchyni, nahlas uvažovat o tom, co si kdo dá k snídani, a vykřikovat, že už je moc hodin a musí se jít. Potřebuji být ráno aspoň na chvilku sama. Musím si uspořádat myšlenky, které mne vyhnaly z teplé postele. Často se ráno budím ohňostrojem nápadů, co bych mohla dělat, jak bych to mohla provést, a jak to bude prima. Nejtěžší je rozhodování, do čeho se z toho všeho opravdu pustit. Právě k tomu potřebuji svou osamělou chvíli.
Když tak sedím ve svém tmavočerveném sametovém županu a koukám se do probouzející se zahrady, představuji si nový den jako zabalený dárek. Leží přede mnou v krabici, převázaný stužkou, a mě láká hádat, co je uvnitř. Korunka princezny nebo závoj víly? Budu dnes udělovat milosti nebo tančit pro radost a potěšení? Uvnitř by také mohla být těžká moudrá kniha nebo velká bílá kuchařská zástěra. Obojí mě přitahuje, obojí vítám. Možná rozbalím hrst překrásných kamínků, kytku nebo šneka. Třeba vyletí ptáček. Třeba naleznu něco, o čem bych si ani nepomyslila, že se to dá darovat. Nový den je vždycky plný netušených možností a roztodivných překvapení. Každý nový den je osobním Božím darem stvořeným zvlášť pro mne.
Proto potřebuji ráno chvíli soukromí, abych nezapomněla, že tu nějaký dárek mám, a abych mohla jaksepatří poděkovat.
***
Se svolením převzato z knihy: O darech s Hanou, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Několik kapitol z této knihy naleznete zde.
