Naše dětská traumata ovlivňují náš celý život
Každý máme nějaké problémy, které si neseme z rodiny a které ovlivňují to, jak dnes přistupujeme k životu, k ostatním lidem a k Bohu. Naše dětské reakce na napětí a traumata se stávají základem pro to, reagujeme po celý život.
Příběh evangelia mi ale pomáhá si uvědomit, že našemu osvobození, uzdravení a návratu k Bohu předchází jisté přípravy. Tomu jsem se v průběhu let opakovaně učil ve zlomových okamžicích svého života. Záblesky Boží lásky nacházím i v některých svých nejranějších vzpomínkách. Například když mi byly asi čtyři roky, dostal jsem tříkolku. Byl jsem na ni pyšný, ale ne ve chvílích, kdy jsem se snažil závodit se svojí starší sestrou a jejím kamarádem, kteří už měli kolo. Ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem jim stačit. Vždycky mi ujeli. Byl jsem naštvaný a vztekle jsem na ně ječel, aby zpomalili. Jednoho dne, když se zase odehrával tento scénář, mě zastavil pošťák a řekl mi: „Nerozčiluj se. Rychlost není všechno. Ty máš přece tři kola, a oni mají jen dvě!“ Těch pár slov mi tehdy pomohlo změnit pohled na věc. A nejen tehdy, ale i dnes, když si na to vzpomínám. Ta drobná pozornost mi umožnila zahlédnout Boha – dobrého Otce a dynamiku domova, kde jsme přijati, domova, po kterém všichni toužíme.
Máte-li alespoň jednu vzpomínku na pocit, že někam patříte, na něčí lásku či dětskou radost, máte v ruce semínko naděje a víry. Máte sen, jehož je třeba se pevně chytit, který bude Otec zalévat svým Duchem, aby rostl a sílil. Kdo byli ti „pošťáci“ ve vašich životech, skrze něž k vám promlouval Otec? Jaká semínka zasadil Bůh ve vaší paměti, aby vás připravil na cestu domů?
Mentalita oběti
Většina z nás se někdy jaksi stala obětí – byli jsme nějak využiti, zneužiti, podvedeni nebo jsme trpěli všemožnými formami nespravedlnosti –, a většinou se tak stalo ze strany lidí v postavení moci či autority. A tak jsme se někteří časem ztotožnili s tím, že náš život je určován jen a pouze tím, že jsme se stali obětí. Přijali jsme tak tzv. mentalitu oběti.
Lidé s mentalitou oběti přijali za své, že jsou bezradní a bezmocní. Uvěřili, že oni sami to nemohou nijak změnit, protože tu bolest jim způsobil někdo jiný. To může skutečně být pravda, ale zároveň se do určité míry ztotožňují s falešným přesvědčením, že je z toho může dostat zase jen někdo jiný. Nějaký (vysněný) člověk, život, okolnosti… Bůh, život … mi to dluží. Mají omluvu pro svou bezmocnost, které se nepustí.
Dovolím, aby to, co mi někdo udělal, určovalo můj život?
Když se staneme obětí, musíme si ale odpovědět na otázku: „Dovolím, aby to, co mi někdo udělal, určovalo můj život?“
Možná jste se stali obětí, ale to není to, kým jste. Tím, že přemůžeme svou bezmocnost, zvítězíme nad beznadějí. Mnoho lidí s děsivou minulostí zažilo dramatická vítězství, když převzali zodpovědnost za jednu malou oblast svého života. Vítězná série začíná závazkem vykonávat jeden konkrétní úkol – ustlat si každý den postel, jít si ráno zaběhat. A první vítězství – já to dokážu – vede k dalšímu a lidé si začínají uvědomovat, že příležitost ke změně měli celou dobu po ruce. A zanedlouho dělají věci, které dřív považovali za nemožné.
Osvobození od tyranie zkratkovitých vzorců chování
Bůh mezi nás sestoupil v Ježíši Kristu, který sám poznal bolest toho být obětí. A přesto nikdy nepřijal mentalitu oběti. Místo toho řekl: „Nikdo mi můj život nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce“ (J 10,18). Ježíš, i když se stal obětí, se řídil Božími záměry. Přijal pro nás úděl oběti, protože znal dobrotu Otcova plánu. Ve svém nitru byl pořád Synem – vítězem, nikoliv obětí.
Cestou k opuštění mentality oběti a následně pokřiveného života je odpuštění. Když odpouštíme, odkládáme mentalitu oběti a přijímáme svou pravou identitu, kterou máme od Boha. Když se rozhodneme odpustit těm, kteří nám ublížili, bereme si zpět svoji moc. Odpuštění zachraňuje život, protože skrze ně se identifikujeme s Ježíšem, vítězem nad hříchem a smrtí. Odpuštění dodává naději a osvobozuje nás z vězení minulých zranění. Může se to zdát nemožné, ale s Bohem je všechno možné. Odpuštění není slabost, ale spíše síla v Pánu.
Ano, osvobození od tyranie zkratkovitých vzorců chování postupně nalezneme, když se vydáme cestou odpuštění a budeme žehnat členům své rodiny, kteří nám ublížili. Odpuštění je ale někdy namáhavou cestou a existuje mnoho lží, které nám brání ze srdce odpustit.
