Nežijeme ve vzduchoprázdnu. A nežijeme „až někdy potom“.
Místo, kde právě jsme, a čas, který právě žijeme,
jsou jediným prostorem, kde se můžeme setkat s Bohem.
Právě tady nás Bůh chce oslovit...
Učí nás dívat se jinak
Ježíš svým učedníkům slibuje Ducha svatého – ne jako zdroj dalších informací, ale jako toho, kdo nás naučí vidět život jeho očima. Nejde o to vědět víc, ale vidět hlouběji. Duch nás učí, odkud vyjít, kudy jít a jak po té cestě kráčet. Dává orientaci v každodennosti, ne hotové návody na ideální život.
Jsme milováni – i když padáme
Duch svatý nám připomíná to, na co často zapomínáme: že jsme milovaní. Když se nám nedaří, máme tendenci slyšet jen výčitky a obvinění. Duch ale mluví jinak: „Upadl jsi? Přesto jsi Boží dítě. Bůh na tebe nezapomněl.“ Tam, kde my ztrácíme důvěru v sebe, Bůh ji neztrácí nikdy.
Uzdravuje paměť a dává nový začátek
Duch není laciný utěšitel. Vstupuje i do našich ran, selhání a těžkých vzpomínek. Nevymazává je, ale uzdravuje. Připomíná, že nejdůležitější vzpomínkou není naše chyba, ale Boží láska. Učí nás odpustit – druhým i sobě – a znovu začít.
Duch svatý nás vede k pravdě, někdy i k náročné změně. Nikdy nás ale nenechá v beznaději. Zlo naopak živí hořkost, pesimismus, závist a stálé stěžování. Duch Boží dává odvahu vstát, začít znovu, vidět dobro a radovat se z dobra druhých.
Dobro se děje tady a teď
Duch svatý nás vrací do přítomnosti. Nepoutá nás k minulým křivdám ani k úzkostem z budoucnosti. Vede nás ke konkrétní lásce tady a teď – ne k ideálním představám, ale k realitě dnešního dne, vztahů a možností.
Ježíšovi učedníci byli uzavření strachem, dokud je Duch nevyvedl ven. I dnes nás Duch zve, abychom nebyli uzavřenou skupinou, ale otevřeným prostorem pro druhé. Rozdílnost darů nevytváří chaos, ale harmonii – pokud se necháme vést.
Dát se do školy Ducha svatého znamená učit se žít z Božího pohledu, naslouchat, začínat znovu a nebát se reality. Protože právě tady – na místě, kde jsme – se s námi chce Bůh setkat, naplnit nás životem, radostí, orientací a nadějí…
