V určitém ohledu má kříž v sobě něco děsivého, co bychom mu neměli odnímat. Byl to přece ten nejhroznější způsob popravy, který znala antika a který se v případě Římanů nesměl použít, protože by se tím jakoby poskvrnila římská čest. Přihlížet tomu, že nejčistší z lidí, ten, který byl více než člověkem, byl popraven tak hrozným způsobem, může zpočátku vyvolat strach z nás samých. My se však potřebujeme bát sebe a své pohodlnosti.

Myslím, že už Luther správně řekl, že člověk se musí nejdřív zhrozit sám sebe, aby se tak dostal na správnou cestu. Není to však jenom děs, který můžeme zakoušet při pohledu na kříž; z kříže na nás totiž nepohlíží nějaký ztroskotanec či zoufalec, jedna z hrozných obětí lidstva. Tento Ukřižovaný nám sděluje něco jiného než Spartakus a jeho neúspěšní přívrženci, protože z tohoto kříže na nás shlíží dobrota, která nám v našich těžkostech umožňuje začínat znovu. Shlíží na nás dobrota samého Boha, který se vydává do našich rukou, který je nám vydán a nese s námi všechny krize dějin. Zamyslíme-li se hlouběji, umožňuje nám toto znamení vidět nebezpečí, které může způsobit člověk svými špatnostmi, a zároveň vidět silnějšího, ve své slabosti silnějšího Boha i Boží lásku k nám. Je to znamení odpuštění, které i v propastech dějin poskytuje naději.

Lidé se dnes ptají, jak můžeme po Osvětimi ještě mluvit o Bohu a zabývat se teologií. Řekl bych, že kříž zahrnuje i hrůzy Osvětimi. Bůh je ukřižován a říká nám, že tento zdánlivě tak slabý Bůh je nepochopitelně odpouštějící a ve své zdánlivé nepřítomnosti silnější.

***

Se svolením zpracováno podle knihy: Joseph kardinál Ratzinger (Benedikt XVI.): Křesťanství na přelomu tisíciletí, kterou vydalo nakladatelství Portál. Několik kapitol z této knihy naleznete zde