Etapy růstu a zrání k lásce

Manželství je svazek, který má vydržet celá léta a desetiletí, který má tvořit určitou kostru společnosti a v neposlední řadě je to svazek, do něhož se jednou dítě nejen narodí, ale bude v něm i vyrůstat. Vztah dvou lidí v manželství je, jakožto základ a podklad pro růst rodiny, neobyčejně důležitý, neboť na jeho úrovni závisí mnoho důležitých věcí, např. vztah rodiny k starší generaci, odolnost jejich členů vůči životním zátěžím, ale i schopnost odolávat pokušením ke kriminálnímu chování.

I druzí mají právo

Aby lidé mohli žít v manželství, musí se stát dospělými. Nemyslím tím pouze dospělost podle věku, ale dospělost, v níž je člověk schopen skutečné lásky, kdy už překoná ve svém životě fázi narcismu (což se zdaleka všem nepodaří). Je zajímavé, že právě v hospodářsky vyspělých zemích nadprůměrné množství lidí ustrne v takovém stadiu svého vývoje, kdy je člověk obrácen především sám na sebe. Je všeobecně známou věcí, že když je člověk malý, musí se o něj všichni starat a on tuto pomoc a péči přijímá naprosto samozřejmě. Zde je to zcela na místě, neboť malé dítě bez neustálé pomoci a péče dospělých nepřežije. Ale jak dále roste, udělá zkušenost, že není sám, kdo potřebuje péči, že jsou zde například i sourozenci. Jeho první zkušenost s potřebou dělit se („dej bratříčkovi půlku čokolády“) není ještě zkušenost s láskou, ale je to cesta k uznání, že i ti druzí jsou nějak oprávněni mít to, co mám já. A bez tohoto uznání není skutečná láska možná.

Můj životní prostor není neomezená zahrada

Další zkušeností je, že nároky malého človíčka nejsou neomezené, že jsou zde i jiní lidé, mající a uplatňující své oprávněné požadavky. Že je třeba brát na druhé ohled. Poznává, že se ve svých nárocích musí dělit s ostatními, neboť oni je mají také. Tuto zkušenost nikdy neudělá, má-li tak „zlaté rodiče“, že mu vždy udělají, co mu na očích vidí, vždy v sobě zapřou své požadavky a nároky, vždy všeho nechají, jen aby se mu mohli věnovat. Právě tím mu nejvíce škodí, ačkoli na první pohled vypadají jako nesmírně dobří. Nikdy totiž nenaučí své dítě jedné základní věci, kterou bude v životě moc potřebovat, a to, že jeho životní prostor není neomezená zahrada, ale jen kousek velké zahrady, kde mají a obdělávají své zahrádky i ostatní. Že všechny věci zde nejsou jen pro něho (některé samozřejmě ano), ale některé jsou zase jen pro ty druhé. A že je to třeba respektovat. Ale ani toto není láska, byť je to důležitý prvek k jejímu uskutečňování. Je to jen uznání toho, že nikdo není sám středem světa.

Naučit se chodit „po svých“

V rostoucím člověku může být stále touha přisvojit si a podřídit si ze světa co nejvíce. Časem zjistí, že přece jen vše neuchopí, ale že alespoň něco si přisvojit může. Přijde puberta a léta následující, v nichž se sice učí přisvojovat si určitým způsobem svět, ale nemůže mu zdaleka vládnout. Jsou to léta známých bojů s rodiči a jinými „nesnesitelnými“ dospělými, kteří sice jsou v zásadě na jeho straně, ale on se je snaží nějakým způsobem „vytočit“, přelstít nebo znemožnit a ukázat jim, že už něco dokáže.  Přes občasnou nemístnou agresivitu je stále v pozici, kdy pomoc a podporu dospělých potřebuje. Z té mnohdy veřejně nepřiznávané závislosti má ovšem vyrůst. Musí se naučit chodit ve světě „po svých“, nespoléhat se jen na rodiče a – což je velmi důležité – musí se naučit nést odpovědnost! Odpovědnost za své činy, rozhodnutí a svobodu, kterou si pracně vydobyl.

Neschopnost nést odpovědnost – hendikep pro život v manželství

Pokud někdo podstatné etapy růstu „vynechá“ nebo mu není rodiči umožněno je prožít, může jít o sice vcelku slušného, chytrého a třeba i věřícího člověka, který je ale pro život v manželství těžce hendikepován nebo je vlastně pro život v manželství neschopný. Ta neschopnost spočívá v tom, že buď zůstává zaměřen stále na sebe sama jako na střed světa, nebo že není schopen nést přiměřeným způsobem odpovědnost, případně není schopen se odpoutat od závislosti na rodičích nebo na jednom z nich.

„Dobývání“ svého místa ve světě

Na období dozrávání je pozitivní to, že mladý člověk zjistí, že mu celý svět sice „neleží u nohou“, ale že si v něm může své místo určitým způsobem získat. To je jedna důležitá a dost dlouhá fáze růstu – „dobývání“ svého místa ve světě (slovem „dobývání“ je myšlena určitá námaha, ne násilnické kousky). Tím vzniká paradoxní situace: mladý člověk se musí naučit napřed svět získat, aby ho mohl z dobrých důvodů ztrácet. Musí se napřed naučit svět dobývat a mnoho věcí v něm získat, až dobýt, aby k němu potom mohl mít svobodný, křesťanský vztah, kdy není závislý na majetku, úspěchu ani na jiných skutečnostech, které lze získat.