Žárlivost a závist

Dobrý den.

asi mám problém s žárlivostí. Neumím snadno navazovat vztahy a pak, když vidím pěkné přátelské či kamarádské vztahy, v práci, ve farnosti, je mi to líto. Připadám si sama.

Vím, že Bůh má rád každého, naprosto úplně a vybízí nás, aby to tak bylo i mezi lidmi.  Snad to tak tedy bude jednou v "nebi"...

Milá ...

děkuji za Vaši otázku, přivedla mě k zamyšlení, které s Vámi ráda sdílím. 

Žárlivost a závist obecně hodnotíme jako negativní postoje, protože ohrožují naši sebehodnotu a v posledku nás izolují. Přesto jde o celkem přirozené a běžné lidské emoce. Touha být milován, přijímán a oceňován je hluboce zakořeněná v každém člověku. Když není tato potřeba naplněna, dostavuje se mnohdy závist, žárlivost.  Tyto pocity  jsou ale společensky považovány za negativní, a tak se za ně stydíme, přehlížíme je, skrýváme, nebo se je snažíme potlačit. Jejich potlačováním  se ale připravujeme o příležitost porozumět sami sobě. Závist a žárlivost mohou být důležitými signály – ukazují nám, kde máme své vnitřní hranice, kam směřují naše touhy a co bychom si přáli rozvíjet. Pokud je potlačujeme, často s nimi potlačujeme i vlastní tvořivost, schopnost růstu a energii, kterou bychom mohli věnovat budování hlubších vztahů.

Když někomu něco závidíme nebo na něj žárlíme, může to ve skutečnosti  znamenat, že jsme si všimli něčeho, co sami (možná nevědomě) postrádáme – nebo si myslíme, že to postrádáme. Rozpoznáváme u druhých krásu, talent, sebedůvěru či schopnost tvořit vztahy jen proto, že určitá forma těchto kvalit už existuje i v nás. Jinými slovy – to, co vidíme u druhých, je zrcadlem toho, co je (často skrytě) i v nás.

Například: pokud mě irituje něčí arogance, může to být proto, že potlačuji vlastní potřebu a potenciál být vidět a slyšet. Pokud závidím někomu snadnost, s jakou navazuje přátelství, možná i já v sobě nesu tuto schopnost – jen ji zatím plně nerozvíjím. Když si to uvědomím, mohu si říct:
„To, co obdivuješ u druhých, je i v tobě. Kdybys to v sobě neměla, nemohla bys to uvidět ani na druhých .“

Energie, která vychází ze závisti nebo žárlivosti, tedy nemusí být destruktivní – pokud ji správně pochopíme, může se stát hnacím motorem pro pozitivní změnu. Když závidím někomu blízké a hluboké vztahy, může to být výzva, abych takové vztahy začala vytvářet i já – po svém, autenticky, s využitím své fantazie, kreativity a osobnosti.

Toužíme-li po přátelství, měli bychom mu dát v životě prioritu – být otevření, hledat příležitosti k blízkosti, navazovat kontakt a pečovat o něj. Závist může být v tomto smyslu kompasem – ukazuje nám, co je pro nás důležité a kam bychom mohli směřovat.

Ježíš nás všechny nazval přáteli - evangelista Jan píše (Jan 15,15): „Nebudu vás už nazývat služebníky, neboť služebník neví, co dělá jeho pán. Vás jsem ale nazval přáteli, neboť jsem vám předal všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ Taková by měla být i konkrétní charakteristika křesťanů. Lidé říkali o prvních křesťanských komunitách: "Podívejte, jak se milují…." Identifikuje je bratrská láska.

A s kým navazovat přátelství? O sv. Františkovi z Assisi se říká: "Všichni ho měli rádi, protože měl všechny rád." Křesťanská láska otvírá možnost mít rád i nesympatické lidi, nepřátele. (Sama mám v hlavě seznam jmen, kdo se mi v tuto chvíli jeví jako „nepřítel“ – protivný kolega v práci, paní která mě předběhla ve frontě, příbuzný…) Tam začíná fantazie a vynalézavost lásky, která nemá hranice, nikde nekončí... Dovolávejme se Ducha sv., aby nám pomohl milovat, nalézat kreativně způsoby, jak vyjádřit úctu, přijetí, vděčnost, radost z druhého, to, že mu přejeme dobro, fandíme mu v jeho těžkostech....

A kdo je můj bližní? Nejen ti nejbližší, ale možná i ten, ke komu se já mohu přiblížit. Tím, že začnu existovat pro druhého, stávám se jeho bližním. A ten druhý začíná existovat pro mě.
Takový vztah můžeme v sobě začít cíleně pěstovat s lidmi, které třeba často potkáváme, ale víme o nich málo, nebo o nich máme nějaké předsudky. Přiblížit se znamená najít cestu jak oslovit, poznat, pozvat, podělit se, povzbudit…

Každý je kandidátem na to, aby byl mým bližním. Neexistují žádné limity, na mně je, abych se stal bližním druhým.
Vždy se můžeme k druhému přiblížit, i k tomu nejméně sympatickému, pohledem, slovem, gestem, podporou. A nechat se překvapit bohatstvím, které je v každém člověku.

-redakčně upraveno- 

Kategorie otázky: Vztahy, přátelství, kamarádství