Soužití s věřícím - co mě čeká?

Dobrý den,

hned v úvodu bych ráda uvedla, že jsem nevěřící. Nechci a ani nemíním někdy v životě v boha věřit. Nicméně mám vztah s partnerem, který je silně věřící. Svého přítele miluji a on mne také. Nicméně co se týče naší budoucnosti, napadá mne několik otázek a byla bych velmi vděčná za jejich zodpovězení.

Napadá mě otázka možného společného bydlení, pokud bychom byli zasnoubeni, zda-li je to dovoleno, či nikoli, popřípadě za jakých "podmínek". Partner tvrdí, že kdybychom spolu bydleli, nemohl by jít k přijímání a nedostal by rozhřešení? V těchto věcech se neorientuji, ale chtěla bych tomu alespoň trochu porozumět, abych ho pochopila.

Další otázka je svatba. Musí svatba pro věřícího probíhat v kostele? Popřípadě pokud ne, jaké jsou alternativy, aby ze strany věřícího byla svatba přijatelná?

Má poslední otázka je ohledně dětí, které se do tohoto vztahu mohou narodit. Jaká je možnost budoucí výchovy dětí? Je povinnost děti vést za každou cenu k víře, i když si to jeden z partnerů nepřeje?

Je mi jasné, že vztah musí být založen na kompromisech obou dvou partnerů. Do budoucna s tím jako nevěřící samozřejmě počítám, ale přijde mi že on, jako věřící, možnosti udělání kompromisu nemá, a tak kompromisy nemohou být vzájemné.

Prosím Vás, nepište mi odpovědi ve stylu boží vůle je taková...bůh stvořil... Prosím  (opravdu a upřímně) o racionální odpověď pro ateistu, který chce pouze pochopit partnera a vidět možnosti a naději v tomto vztahu, nikoli se stát věřícím. Víra v Boha se mi upřímně protiví, ale respektuji všechny žijící tímto způsobem života.

Děkuji Vám za odpovědi a přeji krásný den.

Milá A.,
děkuji Ti za otevřenost i za odvahu napsat na Linku víry. Asi to pro Tebe nebylo vůbec snadné. Vnímám, že Ti na vašem vztahu hodně záleží. Situace, kdy nevěřící člověk uzavírá manželství s věřícím, je v dnešní době poměrně častá. Je dobré, že se zajímáš o to, co by to pro Tebe znamenalo.

Otázka společného bydlení se netýká sdílení společného prostoru. Souvisí s pohledem křesťanství na intimní soužití muže a ženy. To by mělo následovat až jako pečeť manželského slibu, jako velký dar a vrchol vzájemného přijetí a odevzdání. Zahájení intimního soužití je vlastně manželský slib vyslovený řečí těla. Pro život před manželstvím je pravdivost a svoboda rozejít se bez závazku s co nejmenším zraněním hodně důležitá. Boží přikázání desatera jsou zároveň doporučením pro šťastný život v Boží přízni. Pro přijímání svátostí je potřebná touha žít v této přízni a nedělat to, co nás od Boha vzdaluje. A tak vlastně ani tolik nezáleží, jestli se to děje jinde anebo ve společné domácnosti. I když u společného bydlení se s plnou intimitou obvykle počítá. Žádná konkrétní pravidla nebo hranice kam až může pár ve svém sdílení tělesné lásky jít, nejsou stanovena. Křesťané mají svobodu, ale i zodpovědnost, aby se svým tělem zacházeli jako s darem. Páry, které tuhle výzvu berou vážně, hledají cestu ke skutečné lásce, aby o nich nerozhodovala žádostivost. Společné bydlení znamená, že spolu pár žije, jako by byli manželé, ale bez jistoty a závazku, protože si nechávají otevřená zadní vrátka a potlačují palčivé otázky. Více se o společném bydlení a jeho úskalích dočteš zde.

Věřící katolík může uzavřít platné manželství pouze před zástupcem církve a před dvěma svědky se zachováním obřadu, jak je předepsaný v liturgických knihách. Mše svatá není součástí svatebního obřadu. Podmínky uzavření církevního sňatku jsou podrobně vypsané například zde.  Ke svatbě s nepokřtěným je navíc potřeba dovolení, tzv. dispenz, od biskupa. Podle církevního práva je taky možné, jestliže zachování kanonické formy brání vážné obtíže, požádat biskupa o dispenz od kanonické formy, při zachování nějaké veřejné formy oddavek, má-li být manželství platné. Kanonické právo v článku 1118 uvádí, že manželství mezi katolickou stranou a stranou nepokřtěnou se může uzavřít v kostele nebo na jiném vhodném místě. Takže určité možnosti, jak najít cestu, aby i pro Tebe byl církevní svatební obřad přijatelný, existují. S tím by Tvému partnerovi pomohl kněz ve farnosti, kde má trvalé bydliště nebo kam chodí do kostela.

Poslední otázka se týká výchovy dětí. Jde-li o sňatek pokřtěné osoby s nepokřtěnou, součástí snubního protokolu je prohlášení, že ve svém zamýšleném manželství pokřtěný udělá všechno pro to, aby neztratil svoji víru, aby jeho děti byly pokřtěny a vychovány v katolické víře a aby tím vším nebyla ohrožena stabilita manželství. Nepokřtěná strana podepisuje prohlášení, že je jí znám partnerův závazek, vyplývající z jeho víry. Teprve po rozhovoru a na základě tohoto prohlášení může farář žádat o dovolení sňatku svého biskupa, které je pro platný sňatek pokřtěného s nepokřtěným nutný.

Při výchově dětí obecně platí, že jim jako rodiče dáváme nahlédnout do svého života, do svých hodnot, ukazujeme jim cestu. Křesťanský Bůh, jak nám ho ukázal Ježíš, není Bůh filosofický, ale vztahový. Nejde především o to ho rozumově pochopit, ale mít s ním životní zkušenost. Jestliže Tvůj partner má tento pro Tebe nepochopitelný vztah, je pravděpodobné, že se o něj bude chtít podělit i se svými dětmi. Stejně, jako Ty bys s nimi ráda sdílela svůj pohled na svět. A tak bude potřeba, abyste otázky výchovy spolu včas promýšleli a domluvili se na hodnotách, které byste dětem rádi předali společně. Vzájemná dohoda je lepší způsob řešení konfliktních situací, nežli kompromis. Tam, kde jde o vztah, je kompromis polovičatým řešením, při kterém cíle nedosáhne nikdo, přitom oba dva mají pocit, že se museli přizpůsobit.

Pokud byste se vzali, stane se z vás „jedno tělo“ a Bůh bude skrze manžela nějakým způsobem přítomný i ve vašem manželství. Manželský slib …přijímám tě a odevzdávám se ti… bude pro vás oba znamenat bytostně přijmout druhého i s jeho vírou nebo (ne)vírou s velkou tolerancí a úctou.

Přeji vám oběma moudrost, aby vaše rozhodování bylo k dobru každého z vás i vašeho vztahu.

Kategorie otázky: Vztah s nevěřícím