Ráj

Chvála Kristu.
Prosím, nevnímejte mne jako pokušitele, jenž vše zlehčuje. Jako člověk stižený vtíravou logikou uvažuji o posmrtné existenci. Je tu otázka o podobě bytosti posmrtné.
Muslimové mají slíbenou odměnu např. za teroristický útok v podobě několika dívek v ráji. U křesťanů takovou konkrétnost obrazu posmrtného nevidím. Lze říci, v jaké podobě zemřelý v ráji žije? Kdo zemře stár, může mít podobu příjemnou, z dob, kdy byl při síle, aby si slastí odměny co nejvíce užíval? Jak je to s dětmi? Zůstanou jimi navždy, nebo dospějí do jiného věku? Jak je to s nekřtěnými, nezaviněně zatíženými prvotním hříchem?
Jak je to s bytostmi nenarozenými? V jaké podobě budou žít ony?
Jsou to otázky přízemní a naivní, leč jsou lidé, jež zajímají podrobnosti. Lze říci, že zemřít v nejlepších létech je výhrou pro celý život věčný? Jak je to se vzpomínkami? Budou trvat? Leckdy jsou hrozné.
Lze si představit, že každá bytost nabude podoby krásného anděla neurčitého věku a zlé vzpomínky si nijak nebere. V pekle pak může mít podobu jinou?
Děkuji za pochopení.
 

Milý pane J.

z Písma víme jen málo, protože to přesahuje naši pozemskou představivost, takže si musíme vystačit jen s několika principy, které nám ale nestačí k tomu, abychom si o životě po smrti udělali reálnou představu. Spíš jen, abychom vyloučili některé zcestné představy.

Smrt znamená rozdělení duše a těla. Tělo je uloženo do země „jako semeno“, jak říká sv. Pavel v 1. Kor 15, 35-54, podléhá rozkladu (tak jako každé semeno), ale přitom v sobě nese informaci o tom, co z něj má jako ze semena v budoucnu povstat. Z pšeničného zrna vyroste pšenice, i když tato rostlina bude vypadat úplně jinak než zrno. Stejně tak z těla pana Hamáčka povstane zase pan Hamáček – i když bude „vypadat“ úplně jinak, bude mít jiné vlastnosti než jeho tělo, které měl za života na zemi a které bylo uloženo do hrobu. Svatý Pavel ten rozdíl vyjadřuje protiklady: tělo pozemské – nebeské, přirozené – duchovní, pomíjivé – nepomíjivé. My víme docela přesně, co znamená ten první termín z každé dvojice. Ale co znamená ten druhý, to zatím netušíme. Něco naznačují evangelia, když mluví o Kristově vzkříšeném těle: Lze si na něj sáhnout, není čirý duch, ale přitom prochází zavřenými dveřmi. Může jíst, ale zřejmě to nepotřebuje. Zjevuje se a mizí, kde chce – to znamená, že jeho tělu vládne vůle, duše. Vznáší se, odchází do nebe...

Naše představivost je na to slabá, protože ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ale přece jen se může zachytit na několika pevných bodech:

1) Tělo vstane ve zcela jiné podobě, jak říká svatý Pavel – pro nás nebude přítěží a obtíží, tak jak se to často děje na zemi, ale radostí a slávou. Tělo dítěte je příliš nesamostatné, zranitelné, tělo starce zase obtížené slabostí a nemocemi. Proto se říká, že v nebi budou všichni v mladistvém věku, plni síly a krásy. Mládí, síla ani krása se ale nebudou poměřovat tak jako na zemi tělesnými křivkami a svaly. Všechna jeho sláva bude vycházet z duše a přelévat se na tělo.
2) Tělo bude zcela poddáno duši, ta mu bude rozkazovat, kde má být a co má dělat. Proto Kristus mohl procházet zavřenými dveřmi a zjevovat se tam, kde byl zrovna potřeba. Stejné vlastnosti bude mít i naše tělo. Člověk nebude mít podobu anděla – už jen proto, že anděl nemá tělo. I v nebi zůstane člověkem tělesným, i když jeho tělesnost bude mít jiné vlastnosti.

3) Nositelkou identity toho kterého člověka bude duše, která přetrvává nezměněná i po smrti. Ponese si s sebou všechno to, co načerpala za svého života, ale nejpozději v očistci to bude zbaveno omylu, hříchu, pomíjivosti a zbytečností. Setkání s Kristem spálí všechno nečisté, očistí naše srdce, abychom mohli vidět Boha (viz Mt 5, 8). Takže pak ani paměť nebude mít stejné parametry jako v pozemském životě. Mysl bude průzračná a zcela blažená, bude nazírat na Boha a na všechno v něm.

5) Všechno naše utrpení, které za života bylo spojeno s Kristem (ať už výslovně nebo jen implicitně), se promění v nebi v zářivé drahokamy. To je důvod, proč budou mučedníci v nebi zářit zvláštním jasem. Někteří prožívali svoje pozemské utrpení už v tomto světle slávy, jiní světci toužili po mučednictví. Zdá se nám to nepochopitelné nebo snad trochu hysterické, ale je to „jen“ vidění věcí tak, jak skutečně jsou a jak je jednou budeme vidět v Bohu.

6) Děti, i nenarozené, tělesně postižení, stejně jako lidé, kteří neměli na zemi dokonalé užívání rozumu, dosáhnou v nebi stejné duševní a tělesné harmonie jako ostatní. Neznamená to nutně stejnou míru nazření Boha, ale určitě stejnou míru blaženosti. Svatá Terezie přirovnává lidské duše v nebi k nádobám různě velikým, ale stejně vrchovatě naplněným Boží slávou.

7) Křest je znamení neviditelné milosti, která nás spojuje s Kristem. Ale Kristus sám může svou neviditelnou milost dát i bez viditelného znamení. Nemůžeme tedy říct, že žádný nepokřtěný nemůže být spasen, zvlášť když je to stav nezaviněný, a speciálně když se jedná o dítě bez osobního hříchu. Tam je velká pravděpodobnost, že Kristus sám doplní to, co chybí ke spáse.

8) Celá další kapitola by se dala napsat o tělech zavržených. Jejich těla nebudou jasná a zářivá, ale naopak temná, pohlcující jakýkoliv paprsek světla. Mluví se o pekelném ohni, což je obraz tělesných i duševních muk, která si ale sami zavržení zvolili jako variantu věčného života bez Boha, bez lásky.

Celkově ale musíme přiznat, že nevíme nic a že celý náš budoucí život je předmětem naděje a bázně Boží. Určitě je to ale dobrý motiv k  rozjímání.

Všechno dobré nyní i navěky přeje
Linka víry

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus, Eschatologie