Mše každý den?

Dovolte mi dotaz ohledně slavení bohoslužeb každý den. Přemýšlím nad přehledy farností, které nabízejí návštěvu bohoslužby každý den. Neměla by snad být tato událost vyhrazena pouze nedělím, popřípadě předvečeru  svátků? Nejedná se o devalvaci bohoslužby, pokud je možné navštívit ji každý den?

Vím, že ke každodenní liturgii jsou  kněží vyzýváni, ale přijde mi, že tím se mše může stávat rutinou a ztrácet na významu. Děkuji předem za odpověď.

Souhlasím s Vámi, že neděle a zasvěcené svátky jsou zvláštní dny vyňaté ze všednodennosti, ve kterých jsou věřící vázáni povinností zúčastnit se mše sv. Neděle je pak privilegovaný den, ve kterém si zvláště připomínáme a slavíme Ježíšovo vzkříšení. V článku 2837 Katechismu katolické církve však čteme: „...církev vřele doporučuje věřícím, aby přijímali eucharistii v neděli a ve sváteční dny nebo i častěji, ano i každý den.“

Slovo „devalvace“ znamená znehodnocení, případně znevážení. Možná jste spíše mohl mít na mysli jisté vyprázdnění a stereotyp, které by mohly poznamenat tak časté slavení bohoslužeb. Láska se ale nemůže vyčerpat, nemůže se omezit na nějaký čas, ani zevšednět, je-li skutečná. A Eucharistie je svátostí lásky, středem našeho života a zdrojem veškerého požehnání a milosti (sv. Jan Bosco), je dovršením celého duchovního života. Při slavení mše svaté zakoušíme živé společenství církve, vyjadřujeme touhu po obrácení, prosíme o odpuštění, sytíme se Božím slovem, prosíme za církev, svěřujeme vlastní úmysly… Přijímáním Těla Páně roste společenství s Ním a obnovuje a rozmnožuje se křestní milost. „Kdo jí mne, bude žít ze mne“(Jan 6, 57). V častém přistupování k oltáři Páně je i tajemství onoho „dnes“ z modlitby Páně (…chléb náš vezdejší dej nám dnes…). I výroku „jsem s vámi po všechny dny“ (Mt 28, 20) i výzvy „zůstaňte v mé lásce“ (Jan 15, 9).

Časté slavení mše svaté a časté přijímání nám nikdo „zvenku“ neukládá, ani ho nevymáhá. Je nabídkou. Odpověď na ni se rodí v srdci člověka z touhy po hlubokém spojení s Kristem, z prožívání vlastní nemohoucnosti, slabosti a hříšnosti, z touhy po úplné odevzdanosti, po svěření bratří a sester Božímu milosrdenství, po vnitřní proměně a sjednocení s Bohem. Záleží i na konkrétních praktických možnostech každého z nás, na našem zaměstnání, službě, povinnostech.

K tomu je určitě dobré doplnit, že liturgie je podle učení II. vatikánského koncilu vrcholem života církve.  Nemůže však být vytržena z celku a stát se izolovaným úkonem.  Tak jako každá stavba musí stát na pevných základech, tak i duchovní život předpokládá základy - živý vztah člověka s Bohem živený osobní modlitbou, nasloucháním Božímu slovu v srdci, službu lásky, život ve společenství i každodenní následování Krista.

Účast na mši proto není jen otázkou „být přítomen“, ale být zapojen srdcem. Pokud by se měla stát pouze pasivním „odsezením“ bez vnitřního postoje, může být někdy duchovně plodnější např. vyhradit si čas na tiché osobní setkání s Pánem nad Písmem, otevřít mu své srdce a nechat se jím oslovit. Mše má svůj plný smysl tam, kde vyrůstá z živého vztahu s Bohem a zároveň jej prohlubuje.

Můžeme si však být jisti, že ke každému, kdo v srdci opravdově touží po Boží přítomnosti a chce být otevřen Jeho lásce, se Bůh sklání ve své milosti, jak nám to slíbil (Mt 7,8).

Přeji pokoj a dobro!

-redakčně upraveno-

Kategorie otázky: Mše, eucharistie, liturgie, nedělní povinnost