Konstantinova donace

Chvála Kristu.
Chtěl bych se vás  zeptat na tzv. Konstantinovou donaci. Jak se k ní správně stavět? Jak se stavět k moci římského biskupa, když to z pohledu tohoto dokumentu vypadá, že jeho moc stojí na falzifikátu?
Jak se vypořádat s argumenty protestantů a pravoslavných, kteří ji proti nám používají?

Děkuji za zajímavý dotaz. Rozhodně Vám neřeknu, jak se k ní stavět "správně". Nejedná se o nějaké "dogma", ale o dějinný fenomén, který jistě může podléhat kritickému zkoumání a ke kterému mohou a mají být zaujímána různá stanoviska. Mimochodem už ve středověku se o Konstantinově donaci diskutovalo velmi živě. Nejprve v tom smyslu, že ji při různých sporech každý z táborů interpretoval ve svůj prospěch, zhruba od doby vrcholného středověku už byla zároveň zpochybňována její pravost.

Píšete o "moci římského biskupa". Pokud máte na mysli papežský stát, tak by bylo velmi přehnané tvrdit, že "stojí na falzifikátu". Papežský stát na jejím základě nevzniknul, jak se bylo možné dočíst v různých komunistických učebnicích. Mnohem zásadnější pro jeho vznik byla daná dějinná konstelace, politika, zájmy jednotlivých aktérů, často bývá zmiňována tzv. Pipinova donace z roku 755. Pokud vím, tak se mezi historiky středověku diskutuje o tom, kdy a z jaké motivace Konstantinova donace vůbec vznikla. Existuje velká plejáda názorů. Každopádně lze konstatovat, že v nějakou větší povědomost vešla Konstantinova donace až v 11. století.

Už ve středověku se také vedla velká polemika o tom, zda se církev vydala správnou cestou, když se od doby císaře Konstantina do jisté míry propojila se světskou mocí. "Radikálnější" strana jako např. Bernhard z Clairvaux, husité a mnozí další (a samozřejmě "dvorní" teologové císařů a králů) říkala, že to byla z mnoha důvodů velká chyba a dokonce hřích. Majetek, pompa nebo světské panování podle nich církev jen kazí. Jejich protivníci namítali, že Kristus svěřil církvi "plnost" veškeré moci a ona jí pak panovníkům dál propůjčuje a zároveň nějak ohraničuje. Na obou pozicích něco je a dalo by se o nich velmi dlouho diskutovat.

Naprosto zásadní myslím je, že ta diskuse vůbec proběhla. Oddělení světské a církevní moci podle mě představuje velký výdobytek Západu. Bible říká, že pozemský panovník není nějakým "bohem na zemi", že nemůže dělat všechno, že musí respektovat práva a důstojnost každého. To ve své době v žádném případě nebylo samozřejmostí a v tomto slova smyslu křesťanství neomezenou světskou moc správně "relativizovalo". Z druhé strany jistě "moc římského biskupa" rozhodně není ta, jak jí učedníci znali od světských vladařů - o tom Ježíš hovoří v Bibli na více místech a naprosto jednoznačně. Je z mého pohledu dobře, že papežský stát v 19. století zaniknul a mimochodem zajímavým fenoménem je to, jak od té doby papežská "moc" dramaticky narostla, byť na úplně jiných základech.

Asi bych si dovolil říci, že co se propojení světské a církevní moci týká, tak bratři a sestry z evangelických a pravoslavných církví nemají nám katolíkům moc co vyčítat. Protestantská tradice si po vystoupení Martina Luthera prošla dlouhým bolestným procesem, mnohé evangelické církve byly dlouhou dobu doslova "zemské" a "státní". Nejsem velkým znalcem pravoslavných církví, ale obávám se, že např. v dnešním Rusku by se spojení státu a církve dalo označit minimálně za velmi nezdravé.

Přeji Vám hodně radosti při zkoumání tohoto zajímavého tématu a vše dobré.

Kategorie otázky: Dějiny církve, výhrady k církvi