Často bezdůvodně brečím, přemýšlím o smrti a smyslu všeho

Dobrý den, chtěla bych se zeptat na smrt. Konkrétně - napadají mě poměrně často myšlenky, že nic nemá smysl, když stejně umřu. Zároveň to ale není tak, že se smrti bojím. Spíš se na ni naopak těším a někdy mám i myšlenky na to, že pokud by přišla, tak by mi asi nevadilo zemřít (tím nemyslím sebevraždu). Nevím jak to popsat. Často se cítím vnitřně prázdná bez emocí a nebo cítím spíš špatné emoce. Zároveň také čas od času bezdůvodně brečím a momenty radosti jsou u mě “přelétavé” a dlouho nevydrží. Ani se to nezdá jako radost. Jsou to takové světlé záblesky. Snad to dává alespoň trochu smysl. Nevím, co s tím dělat...  Napadlo mě, jestli to nemá nějaký “spirituální” význam? Někdy mi také přijde, že snad realita kolem mě ani není reálná a já ani svět neexistujeme. Nevím, jak to popsat. Předem děkuji za odpověď a omlouvám se za zvláštní otázku. 

Milá ...

vnitřní život člověka může procházet různými zvraty, zejména v době dospívání. Často je to dáno neukotveností, že člověk vlastně ještě není v životě usazený, tak jakoby “přeskakuje” a myslí na věci, které jsou vzdálenější než jeho běžná realita. Je to tak trochu únik, i když vypadá vlastně zajímavě, nicméně dá se těmi myšlenkami překrýt právě vnitřní prázdnota. Že Vám skáčou emoce, to může být i hormonálními změnami toho období. Je dobré vědět, že to je “období” a že je dobré jím projít s trpělivostí. Ono se to časem změní.

Na smrti ve spirituálním smyslu není vlastně nic děsivého. Je to pro nás křesťany jen přechod tam, kam patříme. Do Boží náruče. A o tu každý, kdo Boha zakusil nebo Mu uvěřil, stojí. Protože je milující a láskyplná. V tom smyslu není smrt strašák, ale cíl pozemské cesty. Zároveň ale nemá cenu se smrti příliš věnovat, protože to není něco, co máme v rukách. To, co je potřebné, je ptát se, jak mám svůj život naplnit, aby nebyl prázdný. A nebát se investic, které jsou k naplněnosti potřebné. Je potřeba se do reality vracet a hledat jak ji žít. Možná, že pod Vašimi popisovanými stavy jsou různé obavy a strachy. Bylo by dobré, kdybyste o svých pocitech, myšlenkách a stavech s někým důvěryhodným mohla mluvit. Pokud jste věřící, pak v první řadě s Bohem. On nejlépe porozumí tomu, co prožíváte. A také i s blízkou osobou, kamarádkou, babičkou, pokud máte, zkrátka s někým, kdo Vám dokáže naslouchat a kdo Vám pomůže otevírat vaše možnosti, které máte před sebou, abyste tu s chutí mohla být.

Milá ... , pokud byste se ale přeci jen bořila příliš do toho Nic a do nereálného světa, pak prosím vyhledejte pomoc psychologa. Ono to, co popisujete, je vcelku běžné, nesmí to ale překročit nějakou míru. Tu si prosím ohlídejte. 

Kategorie otázky: Hledání smyslu života, Hudba, škola, krize víry,...