Asertivita. Kde jsou hranice, kam až pomáhat?

Dobrý den. Celou dobu přemýšlím, jak položit dotaz, aby to neznělo nějak zle, omlouvám se, pokud to nějak špatně, zle vyzní.
Můj kamarád před delší dobou odešel z rozumně placené práce do práce, kde si si vydělá na nájem+energie a sotva na týden na jídlo. Naštěstí bydlíme ve městě, kde nájmy nejsou tak drahý, být nájem a sipo větší, tak je na ulici, nebo někde na ubytovně. Začal doslova živořit, nemá z čeho ušetřit, nemá na běžný věci jako oblečení, boty, prací prášek atp., na jídlo, jak píšu, sotva na týden.
Hodně mu pomáháme s místním knězem, dříve i finančně a s vybyvením bytu, teď  už "jen" jídlem a  věcmi jako boty, oblečení, prášek a aviváž.
Nevadí mi pomáhat, knězi také ne, ale už je toho moc. Připadá mi, že si zvykl, že si luskne, a my jdeme a dáme. Kněz mu dal několik kontaktů na jinou práci, já také. Snažila jsem se ho protlačit k sobě do práce, zkusil si to, byl nadšený, mohl  nastoupit, ale pak nepřišel a ani nebyl schopný se omluvit. Naštvalo mě to, připadala jsem si jako hlupák. A navíc, v této těžké době, kdy naopak lidé přicházejí o práci, by ho přesto tady vzali.

Nakonec jsem skončila jako "sobec, škrt, nechci pustit korunu, měla bych mu být vděčná...", vyslechla jsem si pár "pěkných" názvů, který ani zopakovat nemůžu, "měla bych se stydět, že nechci pomoc člověku v nouzi".

Asi jsem trochu sobec, ale už pomáhat ani nechci. Je vidět, že nechce se svojí situací nic dělat. Nakonec svým způsobem to sám přiznal. (Na dotaz, proč s tím nic nedělá, proč neodešel, když měl příležitost, mi odpověděl, že mu to tak vyhovuje.)
Sice pomáhat už odmítám, ale hlodá ve mě strach, jestli jsem udělala dobře a myšlenka, co s ním bude, pokud i kněz už přestane pomáhat...
Vím, že každý neseme zodpovědnost sami za sebe za to, jak žijeme a je na každém, jak si zařídí život. Zároveň nechci tvrdit, že si člověk nemá říct o pomoc, jsme lidi a měli bysme si pomáhat, ale čeho je moc, toho je příliš, nesmí to už být zneužívání.
Omlouvám se, za výlev, asi jsem to potřebovala někomu sdělit. Před daným knězem se už sama stydím.

Vážená A.
V žádném případě se nemusíte omlouvat za svůj dotaz. Někdy pomůže už jen to, že člověk své trápení vysloví a jaksi ho tím položí mimo sebe. A zde ho rozhodně bereme vážně, neboť vážné je.
Obávám se však, že v situaci, kterou jste vylíčila, už o moc víc možností nemáte. Jednu vidím v kontaktování odborného sociálního pracoviště – třeba charity, je-li v dosahu. Tam by Vám měli umět poradit a třeba i pomoci.
Druhou možností je důsledně přijmout skutečnost, kterou popisujete. Totiž, že Váš blízký příbuzný má právo žít si po svém a právě tak máte toto právo i Vy. Řečeno jinak: Zanechte hned každé pomoci, která Vás deptá.
Správně rozlišujete mezi pomocí a zneužíváním. Máte-li mít alespoň nějakou naději na změnu, pak pravidla pomoci musíte začít určovat sama. Pro začátek jasně vymezit zda, kdy a čím jste schopná pomoci a nenechat se od tohoto vymezení zviklat.
Nejednou se v podobné situaci doporučuje asertivní přístup (nechat druhého okusit dno). Máte právo být asertivní, ale i asertivní nebýt. S jedním i druhým rozhodnutím však budete muset žít.
Někdy může mít člověk „divný pocit“, i když udělal správnou věc. Řekněme, že je to daň za dědičným hříchem porušenou přirozenost. Rozumím, že máte pochybnosti a naléhavě Vás žádám: nenechte se jimi ovlivnit. Dokud pochybnosti nezmizí, nebo se nestanou naprostou jistotou, neměňte své rozhodnutí. Je to těžké, ale důležité především pro Vás samotnou.
Předpokládám, že je pro Vás samozřejmostí svěřovat své potíže Bohu. I tady je dobré pohlídat si, oč vlastně prosit. Cílem našich modliteb nemá být především touha, aby se ten druhý stal pro nás přijatelnější.
S přáním všeho dobrého
Linka víry

Kategorie otázky: Sebepřijetí, Vztahy, přátelství, kamarádství