Strážce a pastýř slova

Svoboda se brání zevnitř

z knihy Poslání a pokušení spisovatele , vydal(o): TRINITAS

Chci znovu a veřejně poděkovat panu dr. Antonínu Kratochvilovi za to, že zpracoval a dokumentárně nám zpřístupnil ve svém třísvazkovém díle "Žaluji" velkou historii českých a slovenských spisovatelů nedávných desítiletí. Je to historie i naší naděje a naší svobody. Nesmíme na ni zapomenout.

Také poslední, v Římě vydané dílo dr. Kratochvila - antologie pronásledovaných českých autorů "Spisovatelé pod šibenicí" - nám připomíná kromě své vynikající dokumentární a literární hodnoty jednu elementární, bohužel u nás často a snadno zapomínanou skutečnost a povinnost. Svobodný prostor pro naši řeč, naše psaní, uměleckou tvorbu, pro naši víru a vůbec život, nepotřebuje jen záruky "zvenčí", tedy ze strany demokratického politického řádu. Svobodný prostor se mnohem více buduje a také se brání "zevnitř". Jak jsem se pokusil ukázat, není svoboda ohrožována jen "zvenčí", ale především "zevnitř", v neposlední řadě zkázou jazyka.

Obránce, strážce a pastýř slova je především spisovatel. Je spoluzodpovědný za zdraví jazyka a tím také za zdravý život společnosti. Z jeho zrady na slow se stává zrada na svobodě a člověku. Spisovatel byl vždy v původním a podstatném smyslu tohoto slova autor (auctor) - rozmnožovatel: ne římské říše, ne zasloužilý muž, který dobyl pro římské impérium nové provincie, ale muž, který pěstuje a brání lidské slovo v jeho celistvosti. Tím také rozmnožuje - "auget" říši pravdy, svobody a bytí ne pouze pro sebe, ale pro nás všechny, pro celé lidské společenství.

Neodolal jsem "pokušení" zaposlouchat se do Renčovy poezie. V básni "Žalm slova", věnované Jaroslavu Durychovi, Václav Renč vyslovil v poetické svrchovanosti to, co jsem se pokusil naznačit ve své abstraktní úvaze.

...Jen klapačky malomocných namísto úst,
jež stvořeny k chválám, jen úpěnlivá jednostejnost
kvačící hrůzy, jež se omeškává,
a v jejímž ozubí jak ozvěna zblízka v srdci sevřeném
drkotají tyto žalmy mé, jež z plna hrdla
marně a vroucně koktají stále jedno a totéž.

I jsem, mezi nahými nahý, jak ten, komu odňali slova
a jemuž rána jazyka vyťatého
až do útrob zeje. Neboť
nad klínem slova nedoberným
pokrov záře, štít démantový
přiklopen těžce. (A přitom

vzdechem jej nadzvednem, jedinou slzou,
štít, pečeť průhlednou pro oči prosby,
přecudné mlčení Královny písní...)

Ó přijd', na přímluvu Mlčení démantového,
přijď, zhoj a nasyť, Slovo živoplodé,
samorodé,

Kriste!