Zklamání z Boha

Po měsících týrání v komunistické vyšetřovací vazbě
mi v hlavě běžela dvě slova: smrt a provaz.
To byla hlavní témata rozhovorů s vyšetřovatelem.

V noci mě budili, polévali mě vodou a musel jsem pochodovat.
„My máme dost času, necháme tě změknout a ty promluvíš,“ říkal vyšetřovatel.
Ještě mi říkal: „Ty máš Kristova léta, ty dobytku, ale jsi blbej jak necky.
My máme o tobě tolik věcí, že budeš viset.“

Pak mi nabídli spolupráci.
A já si říkal: „Mám jedinou volbu: zrada, nebo smrt …“

Cítil jsem se jako ruina, která se v sobě snaží zmobilizovat poslední zbytky síly a víry.
Nezbylo mi nic jiného než znovu a znovu bědovat před Bohem.
Byl to výkřik člověka, ze kterého odchází život, který ztrácí zdraví,
životní elán, důstojnost a schopnost milovat.

Cítil jsem hněv a zklamání z Boha,
protože jsem si myslel, že mě opouští.
Bylo to nesnesitelné a nevěděl jsem, jak dlouho to potrvá.
Zároveň jsem ale věděl, že můj život je Božím darem,
a zoufale jsem ho prosil, aby mě neopouštěl:
„Jsi tu někde se mnou? Mohu se na tebe spolehnout?
Už nemůžu, dej mi sílu Bože!“ To jsem pořád opakoval.

Ze začátku to byl jen vyčítavý nářek k Bohu.
Postupně mi ale začalo docházet, že Bůh chce,
abych se mu totálně svěřil a předal mu režii svého života.
Začal jsem se modlit:
„Pane, odevzdávám ti celou svou svobodu.
Vezmi do svých rukou můj život a udělej, co chceš. Jen mi dej sílu.“
Tohle byl vrchol mého života v base.
Najednou jsem ti začal pociťovat uvolnění a začal věci prožívat jinak.
 

Zpracováno podle knihy
„Čím to je, že jste tak klidný? Václav Dvořák v rozhovoru s Janem Mazancem“,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.