Voláme k Bohu, ale okamžitý happyend nepřichází

Ježíš nás opět ujišťuje o Boží věrnosti, o tom, že slyší naše modlitby a nenechá nás Zlu napospas. Můžeme se znovu opřít o jeho příslib, že ví o našich bojích a prohrách se sebou samými i s druhými. Že zná naši bezradnost, když nemáme šanci věci změnit. Ví o našich obavách: "jak to bude dál?" Ví i o tom, co nedokážeme vyslovit, co máme někdy hluboko v srdci a s čím si sami neporadíme. Ví o našich ranách a slibuje, že nás nenechá bez pomoci. Dokonce slibuje rychlou pomoc.

Rádi bychom to  asi zakusili. Zásadní ale je, zda Bohu věříme, zda ho do zmíněných bitev zveme, zda k němu voláme s důvěrou "ve dne v noci" - jinými slovy, že není žádná minuta našeho dne, do které by podle nás Bůh neměl vstoupit.

Někdy možná voláme a úpíme k Bohu, ale zablokuje nás skutečnost, že nepřichází okamžitý happyend, a tak modlitbu opouštíme. U některých věcí se nám může zdát, že Boha nezajímají, jiné by možná rád viděl jinak než my, a tak o nich raději mlčíme. A někdy se prostě stydíme prosit: "Sem, prosím, Bože, nechoď".

My ale potřebujeme znovu volat: Bože, zastaň se nás, pomoz nám. Takovou prosbou mu vyjadřujeme svou důvěru a spojujeme se s Ním. Pak může se svou láskou a mocí vstoupit do našich záležitostí a bitev a my můžeme zakusit jeho pomoc. A Ježíš chce, abychom zakusili, že je s námi každou minutu a že je mocnější než Zlo, které nám zrovna podráží nohy. Bez takové konkrétní živé zkušenosti Boží starosti o nás zůstává  naše víra jen filosofickým názorem.

Pane, volám tě, přijď do té a té situace. Věřím, že nejsem sám, že Ti na mně záleží.
Přijď a dej mi zakusit, že se mě zastáváš, Že bojuješ po mém boku v bitvách o naději, odpuštění, pokoru, trpělivost..
I když jsou někdy na první pohled prohrané.