Děkování nás uzdravuje a naplňuje radostí

Spoustu dobrých věcí
považujeme za samozřejmost

Spoustu dobrých věcí v životě považujeme za samozřejmost. Když jsme zdraví, je to normální. Když se k nám někdo chová hezky, plní svoje úkoly, ze kterých máme prospěch, nezištně nám pomůže, co je na tom zvláštního? Tak to přece má být. Proč bychom tomu měli věnovat zvláštní pozornost? Jako bychom na to měli nějaký automatický nárok.

Mnoha věcí si všimneme,
až když o ně přijdeme...

Problém je v tom, že s tímto přístupem přestaneme dobré a „fungující“ věci ve svém životě vnímat a uvědomíme si je až ve chvíli, kdy o ně přijdeme. A začneme se dožadovat svých práv, vynucovat si to, čeho jsme si před chvílí ani nebyli vědomi.  Zvláštní je i to, že když někdo považuje naši pomoc, službu, projev lásky za samozřejmý a ani nám nepoděkuje, není nám to příjemné. Když není naše práce pro druhé oceněna, frustruje nás to a ztrácíme chuť v tom pokračovat.

Tento zvláštní rozpor pramení z toho, že v srdci cítíme, co je správné, jak by věci měli být, vnímáme, že jsme stvořeni ke štěstí, přehlížíme ale to, že svět ve kterém žijeme i my sami jsme zasaženi následky hříchu. Jsme poznamenáni nedostatkem lásky, nakaženi sobectvím.

Dík a chvála
druhé lidi motivuje

Poděkovat a pochválit znamená uznat, že službu druhého nevnímáme jako samozřejmost, že si vážíme úsilí, které musel vynaložit, aby překonal sobectví a pohodlnost. Ukazuje to, že jsme si dobrých věcí všimli, že si jich vážíme. Pro druhé je projevená vděčnost obrovským zdrojem motivace pokračovat v láskyplné službě.

Vděčnost Bohu
je lékem na naši přecitlivělost

Bůh od nás motivaci nepotřebuje, On sobectví překonávat nemusí. Vděčnost Bohu a modlitba chvály jsou ale lékem na naši nevšímavost k dobrým darům života a přehnanou citlivost na sebemenší nedostatek. Posilují naši důvěru v jeho dobrotu a naplňují nás radostí.

Redakčně upraveno