Stále se to učím – nesoudit druhé

Stále se to učím – nesoudit druhé.  Je hodně snadné říct si, že přeci vím, jak to ten druhý má, proč se tak chová, proč dělá to, co dělá… Je snadné si druhého člověka rychle onálepkovat jako podvodníka, lháře, záletníka, kariéristku, marnivou nebo namyšlenou ženu…

Bůh ale nikomu nedává žádné nálepky. My možná řekneme o nějaké ženě, že je to určitě kariéristka, Bůh ale vidí, že už roky touží po dítěti, které jí nebylo dáno. Třeba někoho označíme za lháře, ale Bůh vidí, že dotyčný člověk vyrůstal v prostředí, kdy lež byla často jediným záchranným kruhem. Snad nějakou ženu bezmyšlenkovitě označíme jako marnivou, ona se však ve skrytu duše trápí dávným traumatem, které zvnějšku zakrývá přepečlivou péčí o svůj vzhled…

Bůh vidí vše, co je uvnitř nás. Nikoho neposuzuje, neodsuzuje a nenálepkuje. Všímá si všeho, co k nám patří, zná všechny souvislosti našeho života. A když k němu přicházíme a chceme být skutečně v Jeho přítomnosti, dokáže v našich srdcích odstranit všechny nálepky, abychom mohli zahlédnout sebe i druhé Jeho očima. A mohli se tak stávat tou nejlepší verzí sebe sama…

A to je pak úplně jiný svět…