Solidarita nás vede k druhým lidem

Před několika lety, v době tuhé zimy, začala chodit do našeho kostela žena bez domova, která stála vždy vzadu, a přesto svou přítomností mnohé obtěžovala. Stěžovali si na její nepřiměřený vzhled, zápach. Zmiňovali, že se chodí do kostela jen zahřát. Mnozí z nich si přáli, aby se tato žena již v kostele neobjevovala a snažili se situaci řešit s knězem.

Byla jsem přítomna rozhovoru, ve kterém kněz použil slova z čtení z listu Korintským a řekl farníkům: „Představte si tuto ženu jako zlomenou ruku, která vás opravdu hodně bolí. Uřízli byste si ji, aby vás již netrápila nebo byste se snažili ji vyléčit a starali byste se o ni?“ Nebylo těžké na takovou otázku odpovědět, bylo jasné, že každý by se o své tělo dobře postaral.

Žena v kostele zůstávala na bohoslužbách po celou zimu a mnozí z nás se jí snažili dle svých možností pomoci. Poskytli jsme jí přístřeší, jídlo, nabídli společenství.  Snažili jsme se v té době pomoci nešťastné ženě a zároveň jsme pomáhali ... sami sobě. Pochopili jsme, že když trpí jedna část těla, spolu s ní trpí všechny ostatní části. A když se jedné části dostane cti, všechny ostatní se spolu s ní radují.

Společenství křesťanů - církev by neměla být místem pro sobecké "já",
ale prostorem pro otevřené a přijímající "my".

Redakčně upraveno