Pohřbili jste někdy svá očekávání, touhy a plány?

Prastaré proroctví
může mít i více významů

Toto pradávné biblické proroctví proroka Ezechiela je chápáno především jako Boží příslib konečného vzkříšení a obnovení života každého z nás. Jak to přesně proběhne, nevíme. Ale víme, že Ježíš Kristus během svého působení vzkřísil několik mrtvých a on sám pak vstal z mrtvých. Věříme, že nám svou smrtí a vzkříšením otevřel cestu do „zaslíbené země“, do našeho pravého Domova s Bohem. Ale je toto jediným obsahem zmíněného proroctví? Nedá se na něj dívat ještě i šířeji?

Během našeho života od-umírají
mnohé součásti našeho života

Když jsem se snažil hlouběji porozumět tomuto pradávnému biblickému textu, přemýšlel jsem i nad tím, co to vlastně znamená hrob. A například ve Wikipedii jsem našel toto: „Hrob, je zvláštní pietní místo, do kterého se po smrti ukládají lidská těla nebo jejich části, tj. ostatky. … Nad hrobem bývá umístěné znamení víry, u křesťanů kříž, u Židů šesticípá hvězda. …“

Informace, že se do hrobu „ukládají i části lidských těl…“, mě přivedla  k myšlence, že vlastně každý z nás mnohdy prožil, že již během našeho života odumírají mnohé „části našeho života“:  

• Vztahy, manželství, rodiny, přátelství …
• Touhy, naděje, očekávání, představy, plány …
• Zdraví, kondice, síly…
• Hodnoty, které jsme vybudovali a o které jsme se opírali - ať už hmotné, či nehmotné
• …

Někdy je dobře a potřeba, když se zhroutí falešné, nestálé a povrchní jistoty. Ale těžko chápeme a přijímáme, když „odumírají“  základní a dobré stavební kameny v našich životech a v životech našich blízkých.

Sepišme si věci,
kde jsme přišli zkrátka

Aktivujme naši víru, že Kristus vstal z mrtvých a překonal veškeré odumření všeho v nás i okolo nás. Můžeme mu při modlitbě vědomě pojmenovávat a odevzdávat vše, co v našich životech „odumřelo“, vše, kde jsme „přišli zkrátka“, vše, co se nějak hroutí a naše síly k řešení a představivost jsou v koncích. A nebojme se dokonce všechny tyto věci třeba i sepsat na papír a například o Velikonocích tento papír někde doslova uložit do hrobu – zakopat a pohřbít. Anebo ho spálit v nějakém svém velikonočním ohni. Odevzdejme to vše Ježíši, položme to na jeho kříž, do jeho hrobu a očekávejme, že on z toho může vytvořit „věci nové“. Třeba jindy a jinak, než čekáme. Ale zkrátka u něj nepřijdeme.  

Věříme totiž, že u Boha je (pro nás připraveno) daleko víc, než si člověk dovede představit. Věříme, že „Bůh setře každou slzu z našich očí“. Věříme, že u Boha jsme skutečně doma. Věříme, že Bůh nás miluje. A proto (se) můžeme (snažit) milovat druhé, i když se v mnohém cítíme ochuzeni, ošizeni, „odumřelí“ a nepochopení…

Toto praví Bůh:
„Hle, já otevřu vaše hroby,
vyvedu vás z nich, můj lide,
a přivedu vás do zaslíbené země. …
Vdechnu vám svého ducha
a ožijete.“