Nic dobrého, co děláme, se neztratí

Kdo jsou ti, které Bůh zve do svého království? Odpověď je prostá a asi nikoho nepřekvapí: ti, kdo ve svém životě prokazovali druhým dobro. Zvláštní ale je, že ti, kteří prokazovali dobro, o tom nevěděli. Jak to?  Nikdo jim totiž asi neděkoval ani nestavěl pomníky. Mohli mít pocit, že jejich dobro skončilo v černé díře. A navenek to tak mohlo i vypadat. 

Prožívat to můžeme každý. Tisíc a jedna drobností od rána do večera: vykopnout se ráno z postele, vzbudit děti, neoplatit nakyslý obličej, který potkám v kuchyni,  náročná komunikace, ostré lokty lidí kolem mě, únavná práce, frustrace z neúspěchu, nevděk, lhostejnost, žádná odezva…

V dnešním evangeliu nás ale Ježíš  ujišťuje, že nic z toho, co uděláme s  láskou se nikdy neztratí.

Žádný pohled, slovo, projevený zájem, vydaný čas…

V jeho očích má toto vše nevyčíslitelnou hodnotu – hodnotu věčného života v blízkosti milosrdného Boha. Není třeba investovat na burze:)

Nejde ale o lovení dobrých skutků/dobročinnost a nějaký alibismus:  „udělal jsem, co bylo třeba“. Jde o všednodenní postoj otevřeného srdce: Vidět i v tom nejposlednějším přehlíženém člověku důstojnost, kterou mu dal Bůh.

Rozhlédněme se, kde dnes můžeme dát a přitom hned podvědomě nepočítat, že se nám  to vrátí. Vyprošujme  pokoj, tam kde se setkáme s nevraživostí, přinášejme naději, tam vládne strach a rezignace. Prokazovanou pozorností vracejme důstojnost….

I ten, v mých očích, nejposlednější člověk má v očích Božích nekonečnou hodnotu. Děkujme za každou příležitost, kdy tu můžeme být pro něj, i když bychom ho dnes s radostí přehlédli nebo raději poslali do tmy.