Nevyužité příležitosti

V tomto podobenství nejde v první řadě o kritiku bohatství. Jde spíše o to, že boháč s majetkem zacházel jako s nevyužitou příležitostí.

Zmeškal příležitost konat dobro i pro druhé. Žil a jednal sebestředně bez ohledu na okolí. Sebestřednost totiž člověku neumožňuje hledět na ostatní s jejich radostmi, starostmi a skutečnými potřebami. Sebestřednost člověku dává klapky na oči, takže vidí jen sebe, své potřeby, představy a neumožňuje být soucitný. Sebestřednost tak lidi navzájem odděluje, že nakonec žijí v úplně rozdílných světech. A to jak zde na zemi, tak i pak na onom světě.  To, co boháčovi zajišťovalo blahobyt zde na zemi, se mu stalo překážkou života v plnosti na věčnosti.

Každý jsme nějak bohatý. Každý můžeme „žebrákům“ v našem každodenním okolí něco nabídnout: soucit, pozornost, naslouchání, praktickou pomoc, odpuštění, smíření, pochvalu, poděkování, ocenění, laskavé slovo a i třeba hmotnou výpomoc…

A proč bychom to dělali? Ze strachu před peklem? Ne. Ale proto, že Bůh je dobrý ke každému z nás. Rozhodl se s námi podělit o život v plnosti, o lásku v plnosti, o radost v plnosti… Proto stvořil tento svět a každého z nás. A když se lidé rozhodli vystačit si sami bez Boha, přišel sám mezi nás a posílá své posly, aby šířili jeho plán lásky. Tím poslem je každý z nás. Jsme posíláni na místo, kde právě žijeme a do okolností, kde se právě nacházíme. 

Otevírejme se proto Boží lásce, jeho pokoji, jeho radosti a posile - skrze modlitbu, skrze četbu jeho slova... A pak to rozdávejme dál. Dáváním neztrácíme. Naopak. Získá jak naše okolí, tak i my samotní. A jak zní jedna stará moudrost: Bohu se nejvíce připodobňujeme tím, když prokazujeme dobro lidem, kteří nám to nemohou vrátit.