Není divné vracet Bohu to, co jsem od něj dostal?

Před měsícem se Maria a Josef a pastýři a andělé a mudrci od východu radovali, že dostali od Boha veliký dar - Ježíše, Božího Syna. A dneska najednou sledujeme, jak přichází, aby tento svůj dar přinesli Bohu zpátky do chrámu. Aby mu ho nabídli, vrátili, obětovali, zasvětili…

Vybavují se mi u toho promluvy letničních kazatelů: „Odevzdejte svůj život Bohu!“ Anebo modlitba Ignáce z Loyoly, kterou jsem se modlíval na začátku své přípravy ke kněžství: „Vezmi si zpět, Pane, mou svobodu, můj rozum, mou paměť i mou vůli.“ A říkám si, jestli to není nějaké divné. Proč bych měl vracet, co jsem dostal? Není to neslušné? Dárky se přece nevrací.

Představuji si malého kluka, který dostane od táty sekeru. Je z ní nadšený. Pobíhá s ní, ukazuje ji návštěvám. Ale pokud ji nechce mít jen jako talisman a pokud se s ní chce naučit bezpečně pracovat, musí ji na chvíli tátovi vrátit, aby mu ukázal, jak s ní bezpečně zacházet.

Myslím, že tohle se děje také, když Bohu „odevzdáváme“, „obětujeme“ nebo „nabízíme“ svůj život. Jako bychom ho na chvíli vraceli Otci s velkým „O“ a říkali: „Vážím si toho daru natolik, že chci, abys mě s ním naučil pracovat, abych neublížil sobě ani ostatním. Abych naopak dokázal využít jeho potenciál. A abych ho jenom nestrčil do šuplíku.“

Dát svůj život Bohu znamená říct:
„Prosím, vezmi na chvíli do rukou můj život,
moje hodiny, moje dny... a nauč mě s nimi zacházet.“

Pak budu paradoxně samostatnějším a dospělejším křesťanem.