Duch svatý k nám nepřichází za odměnu

Když si představíme člověka, kterého si Bůh používá, většinou nás napadne někdo pevný, statečný a duchovně zralý. Někdo, kdo má silnou víru, umí se modlit a zvládá životní zkoušky. A možná si někdy říkáme: až budu jednou takový i já, pak si mě bude moci Bůh použít.

Jenže apoštol Pavel píše něco překvapivého: „Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti.“ Ne v naší síle. Ne po našem duchovním růstu. Ne až budeme lepší. Právě v naší slabosti. To úplně obrací naše představy.

I ve vztahu k Bohu máme sklon spoléhat na výkon. Snažíme se být lepšími křesťany, více se modlit, méně selhávat. Jako bychom si mysleli, že Duch svatý přijde, až mu dokážeme, že to s vírou myslíme dost vážně. Jenže jeho působení není odměnou za naši zbožnost. Nepotřebuje, abychom se nejdřív dali dohromady. Přichází tam, kde přestaneme spoléhat sám na sebe.

To neznamená, že je slabost něco dobrého. Nikdo netouží po bezmoci, strachu nebo vyčerpání. Ale právě tam, kde si přestaneme hrát na silné a přiznáme Bohu, že na vše sami nestačíme, vzniká prostor pro jeho jednání.

Možná je nejtěžší ale dovolit si být před Bohem slabý.

Pavel nás zve k velké úlevě. Nemusíme čekat, až budeme dost dobří, dost stateční nebo dost duchovní. Duch svatý nepřichází až na konci naší cesty. Přichází doprostřed ní – se vším, co nezvládáme a kde narážíme na své hranice.

Kterou svou slabost se stále snažím překonat sám?
Možná právě tam už na mě Duch svatý čeká –
ne proto, že jsem silný,
ale proto, že jsem konečně přestal
svou slabost skrývat.