Když máme pocit, že s námi Bůh není...

Žijeme naše životy a připadají nám zcela běžné. Prožíváme radosti, bolesti, zkoušky, trápení a možná se nám daří všemi životními událostmi proplouvat bez větších modřin. Připadá nám, že všechno dobře zvládáme, žijeme správně a pomalu začínáme nabírat sebedůvěru. Věříme sami v sebe a v to, že nikoho dalšího, kdo by nám na naší cestě životem pomáhal, vlastně nepotřebujeme. 

Jiná situace ale nastává, když se dostaneme do bodu, kdy pochopíme, že naše lidské síly nestačí. Najednou už nejsme tak sebevědomí a pyšní. Začneme hledat oporu, někoho, kdo nám pomůže najít správný směr. V takové chvíli na nás osamění, které jsme si vybudovali, začíná těžce dopadat.  Začneme si připadat opuštění a doufáme, že je tu někdo, kdo nás zachrání a znovu nás pozvedne.

Uvědomuji si, že mě stále znovu zasahuje, jakou trpělivost s námi lidmi Bůh má. Přesto, že jsme někdy pyšní a máme pocit, že náš život je neovlivnitelný a že ho držíme pevně v rukou, Bůh se k nám neobrátí zády. Naopak – stále znovu nás zachraňuje, nikdy nás neopouští. I když jeho přítomnost často nejsme schopni vnímat, On se od nás nikdy nevzdaluje.

Ve chvíli, kdy vnímám sílu Boží přítomnosti, si přeji, abych už nikdy neměla pocit, že se mnou není. Pochopila jsem však, že záleží jen na mně, zda jsem ochotna Bohu nabídnout svůj život a zda se skutečně rozhodnu, že chci, aby měl v mém životě první místo.

Bůh nikoho z nás neopustí, 
to jen my lidé často nevidíme,
že jsme to my, kdo opouští Jeho.