8. 10. 2016, Pavel Semela (Foto: IMA) | Sekce: Aktuální téma | Archiv

Jak snadno nabýt dojmu, že můj život stojí za houby

Když jeden z malomocných zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl Ježíšovi k nohám a děkoval mu. Ježíš na to řekl: „Nebylo jich uzdraveno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu?“ A jemu řekl: „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila.“ (srov. Lk 17,15-19)

Spousta lidí považuje za naprosto samozřejmé, když vše funguje, jak má, když jsou zdraví, daří se jim atd. „Tak to má být, o tom není potřeba mluvit.“ Naproti tomu když něco není v pořádku, je potřeba se hned ozvat, postěžovat si, zkritizovat.

Připomíná mi to vtipnou historku s chlapcem, který začal mluvit až v sedmi letech a jeho první věta zněla: „Ta polévka je přesolená.“ Když se ho překvapení a do té doby ustaraní rodiče ptali, proč tak dlouho nemluvil, odvětil: „Zatím nebylo na co si stěžovat.“ Je to pochopitelně nadsázka, ale nepodobáme se mu někdy?

Pokud dobré věci ve svém životě považuji za samozřejmost, která téměř nestojí za povšimnutí, a upírám svou pozornost na to špatné, snadno nabudu dojmu, že můj život stojí za houby. Vděčnost není jen otázka slušnosti. Vyrůstá ze všímavosti k dobrým věcem v mém životě a z pochopení, že spoustu z toho jsem nezískal vlastními silami, že to je nezasloužený dar. Jeden z uzdravených v evangeliu se vrátil a poděkoval. Díky tomu prožil bližší a zásadnější setkání s Ježíšem a mnohem hlubší uzdravení.

Vděčnost proměňuje náš pohled
na život a na okolní svět,
uschopňuje nás vidět
a přijmout ještě větší dobro.

Vrať se a poděkuj!

Tip: Zobrazujte si téma týdne na vašem webu

Autor: Pavel Semela