Jak snadno nabýt dojmu, že můj život stojí za houby

Spousta lidí považuje za naprosto samozřejmé, když vše funguje, jak má, když jsou zdraví, daří se jim atd. „Tak to má být, o tom není potřeba mluvit.“ Naproti tomu když něco není v pořádku, je potřeba se hned ozvat, postěžovat si, zkritizovat.

Připomíná mi to vtipnou historku s chlapcem, který začal mluvit až v sedmi letech a jeho první věta zněla: „Ta polévka je přesolená.“ Když se ho překvapení a do té doby ustaraní rodiče ptali, proč tak dlouho nemluvil, odvětil: „Zatím nebylo na co si stěžovat.“ Je to pochopitelně nadsázka, ale nepodobáme se mu někdy?

Pokud dobré věci ve svém životě považuji za samozřejmost, která téměř nestojí za povšimnutí, a upírám svou pozornost na to špatné, snadno nabudu dojmu, že můj život stojí za houby. Vděčnost není jen otázka slušnosti. Vyrůstá ze všímavosti k dobrým věcem v mém životě a z pochopení, že spoustu z toho jsem nezískal vlastními silami, že to je nezasloužený dar. Jeden z uzdravených v evangeliu se vrátil a poděkoval. Díky tomu prožil bližší a zásadnější setkání s Ježíšem a mnohem hlubší uzdravení.

Vděčnost proměňuje náš pohled
na život a na okolní svět,
uschopňuje nás vidět
a přijmout ještě větší dobro.

Vrať se a poděkuj!