20. 12. 2007
Proč je kněz někdy titulován jako otec?
Navigace: Katalog dotazů > Církev, společenství křesťanů > Dějiny církve, výhrady k církvi
Duchovní otcovství
Duchovní otcovství
Ježíš říká: A nikomu na zemi nedávejte jméno „Otec“: jediný je váš Otec, ten nebeský. (Mt 23,9)
Jak je obecně známo, v katolické církvi existuje zvyk oslovovat kněze „Otče“. Znamená to, že se katolíci prohřešují proti tomuto Ježíšovu příkazu?
Budeme muset zkoumat, co vlastně Ježíš tímto slovem chtěl říci a co o tom ještě v Písmu nalezneme. Kdybychom totiž tato slova vytrhávali z kontextu, museli bychom kdekteré dívence zakazovat, aby vlastnímu otci říkala: „Tati!“ A to přece Ježíš jistě nechtěl.
Ježíš chce především zabránit tomu, abychom zakrývali význam Božího otcovství, abychom dopustili, že toto oslovení, které známe ze svého všedního života, ztratilo význam. Ani v Písmu samotném přitom není otcovství omezeno na otcovství fyzické a Boží. Příklad toho můžeme nalézt v cyklu o spravedlivém Josefovi v Egyptě, kde vykládá svým bratřím o svém postavení ve faraónově zemi:
A tak jste mě sem neposlali vy, ale Bůh. On mě učinil otcem faraónovým, pánem celého jeho domu a vladařem v celé egyptské zemi. (Gn 45,8)
Podobně popisuje svůj vztah k potřebným i spravedlivý Jób:
ubožákům jsem byl otcem, spor neznámých jsem rozsuzoval (Jb 29,16)
Otcovství uděluje sám Hospodin jako úkol a dar svému služebníku Eljakímovi:
V onen den povolám svého služebníka Eljakíma, syna Chilkijášova. Obléknu ho do tvé suknice, připevním mu tvoji šerpu, tvou vladařskou moc vložím do jeho rukou a stane se otcem obyvatel Jeruzaléma i Judova domu. (Iz 22,20-21)
Prorok Elíša volá ke svému učiteli, proroku Elijášovi, když je vzat do nebe: „Můj otče!“ (1 Král 2,12) a později jej samotného nazývá otcem izraelský král (2 Král 6,21).
Ani Nový zákon tento druh otcovství neruší. Důvody pro to samozřejmě existují. Slova „otec“ se užívá i v dalším významu – coby předka (otec Abrahám, otec Izák: Sk 7,2; Řím 9,10). Slovo otec se objevuje na tolika místech NZ, že se lze domnívat, že doslovný výklad Mt 23 je chybný. Ocitujme si nejprve celý úryvek:
Vy však si nedávejte říkat „Mistře“: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno „Otec“: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat „Učiteli“. váš učitel je jeden, Kristus. (Mt 23,8-10)
V Mt 28,19-20 přitom sám Ježíš vysílá apoštoly učit všechny národy. Apoštol Pavel se sám považuje za „učitele pohanů“:
Byl jsem ustanoven hlasatelem a apoštolem tohoto svědectví - mluvím pravdu a nelžu - učitelem pohanů ve víře a v pravdě. (1 Tim 2,7)
Pavel nijak neruší Ježíšův příkaz o učitelích v Mt 23, vždyť o učitelích jako o úřadu v církvi mluví na více místech (srov. 1 Kor 12,28; Ef 4,11). Vždyť ani dnes nikomu nedělá problémy označovat vzdělané lidi jako „doktory“, „Dr.“ či „PhD“, ačkoli v doslovném smyslu by to bylo také porušením Ježíšova slova, vždyť doctor v latině neznamená nic jiného než „učitel“.
Musíme si proto všimnout ještě širšího kontextu, v němž Ježíš tato slova pronáší, abychom pochopili jejich smysl a komu jsou vlastně určena:
Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně, mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, líbí se jim, když je lidé na ulici zdraví a říkají jim „Mistře“. (Mt 23,2-7)
Ježíšovo slovo proto kritizuje tvrdá srdce představitelů židovského národa, kteří měli zálibu v prestižním společenském postavení. S velkou nadsázkou je proto napomíná, že nevzhlížejí k Bohu jako ke zdroji veškeré autority, otcovství a poznání a namísto toho považují sebe samotné za poslední a nejvyšší autoritu a znalce Zákona. Není to jediné místo, kde nadsázky používá, dalším takovým místem je např. Mt 5,29; Mk 9,47, kde těžko nabádá své učedníky k tomu, aby vyloupávali vlastní oči a zahazovali je!
Ježíš tedy nezakazuje, abychom oslovovali jako otce ty, kteří jimi skutečně jsou – ať fyzicky či duchovně. Staví se pouze proti nazývání otci těmi, kterým to nepřísluší. Bůh je našim nejvyšším ochráncem, dobrodincem a učitelem. V dnešní době se stává, že stále více lidí vyhledává duchovní učitele, ze kterých si činí osobní nejvyšší zdroj duchovního naučení, potravy a ochrany – takový guru se pak stává pro takového náboženského člověka nejvyšší autoritou. Toto pokušení existovalo i v Ježíšově době, kdy existovaly rabínské školy, jejichž učitelé docházeli velkého uznání u svých žáků. Ježíš se proto staví proti osobnímu kultu, k němuž mohly mít kruhy blízké těmto učitelům sklon.
Ježíš tedy na tomto místě nezakazuje užívání akademických titulů ani označení nějakého druhé osoby, která ve společnosti má roli duchovního otci či učitele. To dokládají i apoštolové, o jejichž duchovním otcovství nalezneme v knihách Nového zákona poměrně hodně příkladů.
Pavel pravidelně poukazuje na Timoteje jako své dítě:
Právě proto jsem k vám poslal Timotea, svého v Pánu milovaného a věrného syna. On vám připomene můj způsob jednání v Kristu, jak učím v každé církvi. (1 Kor 4,17)
O Timoteovi však dobře víte, jak se osvědčil, když se mnou jako syn s otcem sloužil evangeliu. (Gal 2,22)
Timoteovi, vlastnímu synu ve víře: Milost, slitování a pokoj od Boha Otce a Krista Ježíše, našeho Pána. […] To ti kladu na srdce, synu Timoteji, ve shodě s prorockými slovy, která byla o tobě pronesena, abys jimi povzbuzen bojoval dobrý boj (1 Tim 1,2.18)
Timoteovi, milovanému synu: Milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce a Krista Ježíše, našeho Pána. […] A ty, můj synu, buď silný milostí Krista Ježíše. (2 Tim 1,2; 2,1)
Nezůstává u Timoteje, Pavel takto oslovuje i jiné křesťany, které obrátil:
Titovi, vlastnímu synu ve společné víře: Milost a pokoj od Boha Otce a Krista Ježíše, našeho Spasitele. (Tit 1,4)
Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život ve vězení, Onezima, který ti před časem způsobil škodu, ale nyní je tobě i mně k užitku. (Flm 10)
Avšak zřejmě nejsilnějším textem, který hovoří o Pavlově názoru na duchovní otcovství je tento:
Nepíši to proto, abych vás zahanbil, ale abych vás jako své milované děti napomenul. I kdybyste měli tisíce vychovatelů v Kristu, otců mnoho nemáte, neboť v Kristu Ježíši jsem vás já přivedl k životu skrze evangelium. (1 Kor 4,14-15)
Duchovní otcovský vztah měl k evangelistu Markovi i apoštol Petr:
Pozdravuje vás vaše spoluvyvolená, která je v Babylónu, a Marek, můj syn. (1 Petr 5,13)
V Pavlových listech jsou jako děti oslovovány dokonce celé církevní obce:
Jsem teď potřetí připraven jít k vám - a zase vám nebudu břemenem! Nestojím o váš majetek, nýbrž o vás. Děti přece nestřádají pro rodiče, nýbrž rodiče pro děti. (2 Kor 12,14)
Je správné horlit, ale pro dobrou věc a vždycky, nejen tehdy, když jsem u vás, moje děti. Znovu vás v bolestech rodím, dokud nebudete dotvořeni v podobu Kristovu. (Gal 4,19)
Takto oslovuje Ježíšovy následovníky i apoštol Jan:
Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. (1 Jan 2,1)
Nemám větší radost, než když slyším, že moje děti žijí v pravdě. (3 Jan 4)
Apoštolové tím, že používají tohoto oslovení „dětí“ a „synů“ implikují, že se sami považují za jejich duchovní otce. Katolíci apoštoly v této věci následují a nijak neprotiřečí Písmu, když kněze (tj. presbyteroi=starší) oslovují „Otče“. Štítivě se tomuto oslovení bránit by znamenalo odmítat jeden z Božích darů církvi, tj. duchovní otcovství. Katolík je jako člen novodobé církevní obce, farnosti, svěřen do duchovní péče svému farářovi, a protože se mezi jím a knězem opravdu vytváří pouto duchovní blízkosti a otcovsko-synovský vztah, který umožňuje v tomto mezilidském vztahu poukazovat na sebe vzájemně jako na otce a syna.
Nic z toho zároveň nepopírá tak základní skutečnost, že všichni jsme syny a dcerami našeho nebeského Otce.
-DV-
Se svolením převzato z: http://apo-logia.blogspot.com
Kategorie otázky: Bůh, Církev, společenství křesťanů, Dějiny církve, výhrady k církvi
