VI. Znovunalezená jednota

- také s církví

z knihy Pokání, kajícnost, kajícník , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Nejhlubší účinek, kterého se dostává kajícníkovi ve svátosti pokání, je mnohostranný pokoj: s Bohem, se sebou samým, s církví, se světem. Jinými slovy, kajícník znovu nalézá hlubokou jednotu ve vztahu k Bohu, k církvi a k sobě samému.

Jednotu s Bohem, protože pokoj s ním není vůbec pouhým gestem odpuštění vin pro Kristovy zásluhy, které by nás ponechávalo v našem postavení hříšníků. Tímto pokojem je Boží láska, láska samotného Boha. Bůh se daruje, aby v něm mohl přebývat křesťan, který byl znovu připuštěn do církve. Duch svatý se znovu stává nadpřirozeným principem jeho existence a celá Nejsvětější Trojice v něm znovu tajemně přebývá, usídlí se v něm tak hluboce, že je s ním jedno (srov. Jan 14,23). V pokání otevírá hříšník dveře Bohu, který chce vstoupit (srov. Zj 3,20). Křesťan je takto naplněn touto Boží přítomností, stává se novým stvořením podle obrazu a podoby Kristovy: je synem v Synu (srov. 1 Kor 1,12,13; 2 Kor 1,21-22), a tedy má účast na božské přirozenosti (2 Petr 1,3-4). Jednota s Bohem uskutečňuje jednotu se sebou samým nad všechno, co se dá zkušenostně postřehnout. Je to rekonstrukce vlastního "já", které bylo rozvráceno zrazením vlastní základní struktury. Autentické já je obnoveno, ale není absolutně samostatné, nýbrž zcela závisí na Bohu a Bůh přebývá v člověku a přetváří lidskou bytost podle svého obrazu. Cíle a plnosti lidské existence je dosaženo v této závislosti: zde nalézá člověk opět stav své počáteční rovnováhy, kterou je společenství s Bohem již zde na zemi.

Ale tento život společenství s Bohem je opravdový jen v té míře, v jaké se rozšíří na bratry a sestry. Vnitřní proměna křesťana se musí otevřít univerzální lásce, protože opravdová láska nezná hranice. Je to právě bratrský rozměr jednoty, co uschopňuje kajícníka k odpovědným a obětavým lidským vztahům vůči druhým: na bratry a sestry hledí Bůh a miluje je a jsou předmětem skutků lásky, podle kterých nás Bůh soudí (srov. Mt 25,31-46). Život společenství s Bohem je klamný, jestliže se uzavírá nebo se domnívá, že se může omezit na Boha a na jednotlivce: Pravá bohopocta vyžaduje bratrskou lásku (Mt 5,23-55). Bůh odpustí jen tomu, kdo je ochoten odpustit (srov. Mt 6,12-15).

Jednota, kterou nalézá kajícník s Bohem a s bratřími ve svátostném setkání, jež je vrcholem kajícího života, je také jednotou s církví, protože Bůh bydlí v církvi jako ve svém chrámě a bratři a sestry jsou členy církve stejně jako kajícník.

Tato obnovená jednota je účinným znamením obnoveného a pokračujícího úsilí křesťana a nakonec celé církve o naplnění jejich poslání ve světě. Jinak řečeno, tato jednota znamená opětné zapojení křesťana do obnovující dynamiky Kristova velikonočního díla, které stále působí v dějinách.

Proto obrácení, pokání a smíření nepřinášejí křesťanovi jen odpuštění hříchů, ale proměnění. Obnovují jeho síly a zavazují ho stále víc k plnění jeho poslání v církvi a ve světě (pomysleme zde na hluboký význam zadostučinění a na křesťanský život jako na jeho nepřetržité pokračování).

Toto všechno neznamená jen předehru a závdavek konečného a úplného vítězství Božího království, uskutečněného už in spe, v naději, Kristovou smrtí a jeho zmrtvýchvstáním, ale i účinné zjevení nynější přítomnosti tohoto království ve světě, privilegované zapojení do dějin spásy v dějinách stvoření.

O. Bernasconi

(přel. T. Brichtová)