V srdci velikonočního tajemství

Realismus a konkrétnost

z knihy Význam modlitby u křesťanů , vydal(o): Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském

Ježíšova modlitba, řekněme to ještě jednou, je ve středu jeho velikonočního tajemství, jeho existence prožívané před Otcem, jeho poslání; je si zřetelně vědom toho, co jej čeká. Když mluvíme o velikonočním tajemství, nevím z jakého strachu před subjektivismem riskujeme, že jej natolik zobjektivizujeme, že bude příliš vnější: to, co se Ježíšovi přihodilo, jeho smrt a vzkříšení; aniž bychom se uchýlili k interpretačnímu klíči, který nám Pavel označuje jako “smýšlení (pocity) Ježíše Krista”. Subjektivním rozměrem Kristova utrpení a jeho smrti, stejně tak jako jeho života, je právě onen jeho nepřetržitý rozhovor s Otcem. Velikonoční tajemství se uskutečňuje, protože to chce Otec, a Syn to přijímá s poslušností, třebaže ta se v některých okamžicích stává bolestnou. Okolnosti, které přivedly toto tajemství k jeho naplnění, od zrady až po odsouzení, jsou druhořadé. Když toto chápání převrátíme, riskujeme, že budeme velikonoční tajemství vnímat jako něco, co se Kristu prostě přihodilo, více či méně lidská a politická nehoda, která přivedla Krista až ke smrti na kříži, na nějž je přibit, aniž by si toho byl plně a jasně vědom.

Přesvědčivost svobody a jasnosti tohoto velikonočního tajemství spočívá právě v Ježíšově modlitbě. V tomto dialogu s Otcem si Ježíš tragicky uvědomuje, co chce Otec, co se odehraje v jeho životě. Vycházeje z modlitby čelí Ježíš svému údělu s otevřeným hledím, s plným obětním a vykupitelským vědomím. Srdcem velikonočního tajemství je rozhovor mezi Otcem a Synem uskutečněný v modlitbě. V modlitbě, která nabývá podoby tragické zkušenosti zápasu - jako na poušti a v Getsemanech - ale v modlitbě, která je také zkušeností slávy a vyvýšení jako při proměnění. Synova modlitba se vskutku stává tím intenzívnější, čím více se blíží naplnění tohoto tajemství, čím více se velikonoční tajemství konkrétně uskutečňuje. Během svého utrpení je Ježíš takřka nepřetržitě ponořený do modlitby. To zdůrazňují synoptikové, když nám líčí večeři, v níž je slavnostní díkůvzdání Paschy velkou modlitbou k Otci, která předjímá jeho velikonoční oběť. Zdůrazňuje to i Jan ve velekněžské modlitbě; jde o okamžik zvlášť plný modlitebního cítění vůči Otci, který je svatý; jde o slavnostní liturgii, jež předjímá jeho oběť na kříži (srov. Jan 17).

Od modlitby v zahradě na Olivové hoře je s celou jasnozřivostí a tragickým uvědoměním zmapováno, jak Ježíš nejprve zdánlivě odmítá kalich utrpení a nakonec jej přijímá v poslušnosti Otci. Zde, podle Markova svědectví, zaznívá něžné, důvěryplné a prosebné Abba (srov. Mk 14,36). Na kříži se zintenzívňuje modlitba k Otci a v propasti bolesti a lásky se stravuje rozhovor poslušnosti s odpuštěním těm, kdo jej křižují, s výkřikem opuštěnosti, s důvěryplným odevzdáním vlastního ducha do Otcových rukou. Na vrcholu tajemství utrpení je Ježíš tím, kdo se modlí, živou modlitbou a libou obětí. Umírá s modlitbou na rtech, aby vstal jako vzkříšený, stále živý, aby se za nás přimlouval po Otcově pravici (srov. Žid 7,25; Řím 8,34). Autor listu Židům popsal, s realismem vlastním synoptikům, pravdu Ježíšovy modlitby, zapojenou do jeho velikonočního tajemství: “V době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu (k Bohu). Ačkoli to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal (své dílo), stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají. Byl od Boha prohlášen veleknězem podle řádu Melchizedechova” (Žid 5,7-10).

To je shrnutí tajemství, prožívaného v modlitbě. Realismus a konkrétnost. Poslušnost Otci a vědomá zkušenost úplného vzdání se Božímu chtění. A s charakteristikou listu Židům, kde se zdůrazňuje, že jeho kněžství se formuje a vyjadřuje prostřednictvím pravé, skutečné modlitby, jež je protrpěná, ale i oslavená a účinná pro nás všechny.

Otcova odpověď také náleží do tohoto tajemství Ježíšovy modlitby a je nezbytným druhým krokem spásného rozhovoru. Otec s láskou odpovídá Synovi v jeho modlitbě, předjímaje postupně velkou odpověď slavného vzkříšení Syna. Můžeme si připomenout tyto anticipující odpovědi Otce na Synovu modlitbu. Na břehu Jordánu, zatímco se Ježíš modlí (srov. Luk 3,21-22 a par.). V modlitbě na Olivové hoře, když je od Otce poslán anděl, aby Ježíše utěšil (Luk 22,43). Anděl, který je v exegetické tradici některých otců zmiňován jako Duch svatý, Utěšitel. Janovská formulace této události je výmluvná a končí slovy, přicházejícími z nebe: “Oslavil jsem a ještě oslavím!” (Jan 12,27-29). Ježíšovo vzkříšení bude definitivní Otcovou odpovědí na jeho modlitbu chvály, oběti, přímluvy, prosby za vylití Ducha svatého.