Ježíš - učitel a vzor křesťanské modlitby

V dobách krize

z knihy Význam modlitby u křesťanů , vydal(o): Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském

V dobách krize bylo potřeba utíkat se do útočišť a ospravedlňovat osobní modlitbu skutečností, že i Ježíš se modlil; bylo tedy namístě, aby i křesťan mohl dělat totéž co on, modlit se o samotě, jako jednotlivec. V době znovudocenění modlitby a jejího prohloubení je Ježíš opět podstatným opěrným bodem pro všechny otázky kolem modlitby: jak, kde, proč, kdy se máme modlit. On je zároveň vzorem i učitelem modlitby. Vzorem a učitelem, ale nejprve vzorem a pak učitelem. Jeho zkušenost předchází, provází a dodává vážnosti jeho učení.

Svou božskou pedagogikou podnítil touhu apoštolů, když v nich vzbudil výkřik, který je vlastní každému učedníkovi Páně: “Nauč nás modlit se” (Luk 11,1-2). Mohli bychom na pedagogické úrovni tvrdit: v Ježíšovi, učiteli a vzoru modlitby, jsou vyřešeny všechny námitky proti modlitbě, jsou dány všechny pozitivní důvody pro naši modlitbu, pod podmínkou, že se modlíme s ním, jako on, podle jeho učení, až po vědomí, že život v Kristu je pro křesťana vázán na modlitbu, že máme být v něm, aby v nás prodloužil svou zkušenost synovského vztahu k Otci v poutu samotného Ducha synovství. Podle evangelijního svědectví není totiž modlitba okrajovou nebo dobrovolnou záležitostí existence Syna a Mesiáše: je v centru jeho zkušenosti, jeho poslání, jeho velikonočního tajemství. Máme tedy první účinnou definitivní odpověď, jež umisťuje modlitbu do středu samotné Kristovy zkušenosti, jak uvidíme ještě dále.

Katechismus katolické církve představuje v bodech 2599-2606 modlícího se Ježíše, a v bodě 2601, když cituje Lukášův text 11,1-2, upozorňuje: “Není to především z pohledu na modlícího se Mistra, že se v Kristově učedníkovi rodí touha po modlitbě? Může se jí tedy naučit od Učitele modlitby. A právě tím, že budou nazírat Syna a naslouchat mu, se děti naučí modlit se k Otci.”

Ale se stejnou motivací můžeme říci, že je-li modlitba ve středu Kristova velikonočního tajemství, musí být toto tajemství prožíváno církví a každým křesťanem v samotném středu jeho vlastního velikonočního tajemství.

Pavlovo pozvání k tomu, abychom “měli stejné smýšlení jako Ježíš Kristus”, se pojí k velkému hymnu o velikonočním tajemství Krista Pána, oněch dějin “smýšlení” v oné živé zkušenosti, jež vrcholí smrtí a vzkříšením, velikonočním tajemstvím (srov. Flp 2,5-11). Toto smýšlení označuje vědomou a zřetelnou, hlubokou a protrpěnou zkušenost putování, vázaného vždy na Otce, od něhož pochází, jehož poslouchá a k němuž kráčí Kristus Pán. Jde o existenciální a plně lidskou i božskou zanícenost Krista, která se vyjadřuje v jeho modlitbě. Jsme tedy i my povoláni k tomu, abychom měli stejné smýšlení, abychom byli ponořeni do podobné zkušenosti. Nemůžeme žít a být plně v Kristu aniž bychom se znovu pohroužili jako on a s ním do nejpůvodnější náboženské zkušenosti: modlitby jako vztahu k Otci v hnutí Ducha svatého. A právě proto se snažíme proniknout tajemství Ježíšovy modlitby v dějinách této modlitby, abychom pochopili smysl modlitby naší.