V čem je smysl křtu?

Podobně každá náboženská komunita má svou iniciaci ať už po narození nebo na prahu dospělosti. Nejinak tomu je u křesťanů. Křest má dvě roviny: horizontální a vertikální.

První rovina je uvedení do společenství věřících. Je to potvrzení, že nově pokřtěný křesťan je součástí skupiny lidí po celém světě, na které se může spolehnout, že má svá nezpochybnitelná práva ale i povinnosti. Mezi práva patří například možnost čerpat z nabízeného servisu duchovního doprovázení ať už neformálního nebo formálního (zpovědi, přijímání, svatba…) Příklad povinností je třeba osobní angažovanost nebo zodpovědnost za nějakou oblast chodu společenství věřících.

Nechci zapomenout ještě jeden řekněme nadpřirozený rozměr: vzájemná podpora modlitbou. Je opravdu síla vědět, že se za mne druzí křesťané modlí. Zažil jsem to v několika životních situacích až hmatatelně. Jako kdybych byl odkudsi postrčen ve svém strachu nebo bezradnosti.

Vertikála křtu se týká vztahu s Bohem. Bůh každého z nás stvořil. Má s námi svůj osobní niterný vztah, miluje nás a udržuje v bytí. Křest se stává viditelným znamením Boží blízkosti, sounáležitosti a náklonnosti. Vztah k Bohu můžeme žít i bez křtu, ale jako pokřtění ho žijeme vědomě. V Bibli to může být naznačeno metaforami nového zrození co by Boží dítě, nebo naroubování se na ušlechtilý kmen, kterým do nás proudí míza, anebo jako svatba, při které mám ženich slibuje, že se nás nikdy nezřekne a zůstane navždy s námi.

Obě roviny, o kterých jsem psal výše, považuji za důležité. Křest je pramenem duchovního i společenského života víry. Je prahem, za kterým začíná velice zajímavá a dobrodružná pouť k plnosti života ve věčnosti. Je pilířem, na kterém spočívá architektura křesťanské spirituality.