Sekce: Knihovna

Józef Augustyn

Utrpení je zlo!

z knihy Křivda, odpuštění a smíření , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Zkušenost ublížení se váže s utrpením. Čím větší je ublížení, tím větší a hlubší je obvykle i utrpení. Bojíme se čelit zraněním prožitým v minulosti, protože máme strach znovu vyvolávat prožité utrpení. Ten nám často velí křivdy umenšovat, racionalizovat nebo také ukrývat před sebou i druhými. Takový přístup k ublížení nejen nepřináší řešení, ale způsobuje, že zraněný často instinktivně, aniž by si uvědomoval motivy svého jednání, sám svým jednáním následuje ty, kteří mu ubližovali, a začíná křivdit druhým.

Aby byl proces vnitřního uzdravení z pocitu ublížení vůbec možný, je třeba nejprve pozorně rozlišit přístup dotyčného k utrpení. V podstatě existují dva krajní a zároveň nezralé přístupy k utrpení.

Prvým je pokus vytěsnit jakékoli utrpení za každou cenu ze života. Pak ale může zraněný upadnout do pokušení eliminovat utrpení spojené s ublížením tím, že se pokusí vybudovat si mezi bolestnou minulostí a současností obranný val. Dotyčný se také může pokoušet násilně uspíšit proces uzdravení tak, aby se "všechno" obešlo pokud možno bez bolesti.

Druhým nezralým přístupem je připisovat smysl utrpení samému a koncentrovat se na osobní pocit křivd - pěstovat si je a povyšovat je na smysl lidského života.

U prvního případu bývají štěstí a životní úspěch ztotožňovány s absencí utrpení. Tento pohled však vyvolává u člověka neustálý strach z něj, a ten je sám o sobě často zdrojem mnohého strádání. Řešení uvedeného problému očekává od dotyčného jistou odvahu a moudrost, protože ta mu pomůže rozlišit, se kterým utrpením je třeba důsledně bojovat a snažit se je odstranit ze života, a které je naopak třeba pokojně přijmout a přetrpět, protože jinak si s ním poradit nelze.

Utrpení bývá "tragicky těžké" nejen v případě, kdy se mu člověk snaží utéct, ale i tehdy, kdy je zbožšťuje a pokládá za prostředek ke spáse.

Druhý zmíněný přístup spočívá v tom, že přisuzujeme utrpení smysl. Na základě zmíněné nezralosti v přístupu k němu se rodí určitý typ "nezdravé spirituality" (snadno se do ní dají zavléct jedinci s hlubokými životními zraněními): ta podsouvá myšlenku, že je jakékoli potěšení samo o sobě nebezpečné a že je náboženská praxe skutečně zbožná jedině v případě, kdy je přísná a působí bolest. Zřeknutí se jakéhokoli potěšení, jakož i utrpení samo bývá z tohoto hlediska považováno za zásadní prvek duchovní zkušenosti. Mnohým se pak zdá, že jsou dokonalejší pouze proto, že od druhých lidí více vytrpěli. To je však velice klamné přesvědčení.

Utrpení samo o sobě je vždycky zlé, protože ničí a zabíjí, a pro člověka má smysl jedině v tom případě, prožívá-li je ve spojení s trpícím Ježíšem. Vnitřní uzdravení si žádá vyrovnaný, uvážený a moudrý přístup k utrpení. Nemůže to být pouhá lidská moudrost, která kalkuluje, jak by se mu vyhnula, ale měla by to být především moudrost Boží, jíž se občas zlíbí sáhnout k "pošetilosti utrpení a kříže" (srov. 1 Kor 1,18), a tak pomoci člověku na pouti do otcovského domu. Doprovázení zraněného člověka v procesu vnitřního uzdravení se do značné míry zakládá na poskytování pomoci zaujmout k utrpení správný postoj.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• I staří lidé jsou bezbranní
• Sourozenecké ´války´
• ´Detoxikace´ pocitu křivdy
• Zlo, které si lidé často způsobují, je k neunesení.
• Minulost stále nosíme v sobě
• Postavme se utrpení čelem!
• Smíření nebude trvalé, pokud by bylo dosaženo pod tlakem