Svatý Martin

11. listopadu

z knihy Velká kniha o svatých /pro děti/ , vydal(o): nakladatelství Doron

Příběh o darované polovině pláště svatého Martina si lidé vyprávějí po staletí a pokaždé je potěší a povzbudí. Je to vyprávění o svatém Martinovi, o lásce k bližnímu, tedy o něčem, co dnes často postrádáme. Proto nás tento příběh tak oslovuje.

Za zprávu o Martinově životě vděčíme mnichovi jménem Sulpicius Severus. Často se s Martinem setkával, dobře ho znal a velmi ho obdivoval. Sepsal Martinův životopis. Martin se narodil kolem roku 317 v Uhrách, jeho otec byl vysoce postavený římský voják. Dětství prožil Martin v severní Itálii. Rodiče nebyli křesťané, nevěřili v Ježíše Krista a svého syna také bez víry vychovávali. Martin se však už jako dítě cítil přitahován lidmi, kteří žili jako křesťané, a potají se scházel s jedním knězem, který mu vyprávěl o Ježíši. Martinovi bylo jasné, co si přeje. Chtěl být co nejdříve pokřtěn a stát se poustevníkem.

Dopadlo to však jinak. Otec naléhal na patnáctiletého Martina, aby se stal vojákem. Martinovi otcovo přání zkřížilo plány, ale protože ho velmi ctil, jeho rozhodnutí přijal. Svůj sen si však v nitru opatroval a nevzdal se ho. Byl rozhodnut, že se jednoho dne nechá pokřtít.

Martin se hned od začátku lišil od svých druhů, kteří byli namyšlení a byli přesvědčeni, že jsou jako vojáci něco lepšího. Dobírali si Martina kvůli jeho nenápadnému chování. Když byl Martin pro svou statečnost a odvahu povýšen, dostal vlastního sluhu. Jednal s ním však jako se svým přítelem, což bylo pro ostatní vojáky jen dalším důvodem k nepochopení a posměchu.

Martinovi bylo osmnáct let, když se stala příhoda, kterou všichni známe. Známý zázrak s pláštěm. Martin sloužil ve Francii. Jednoho mrazivého zimního dne jel do vojenského tábora v Amiensu. Když dorazil k městské bráně, spatřil na zemi ležet téměř nahého žebráka. Třásl se zimou a prosil kolemjdoucí o pomoc. Nikdo si ho však nevšímal, všichni kolem něj netečně procházeli.

Martin byl zděšen tvrdostí jejich srdce. Uchopil svůj meč a rozťal svůj velký vojenský plášť napůl. Polovinu dal žebrákovi, aby se mohl zahřát, do druhé půlky se zahalil sám. Ti, kdo to viděli, smáli se mu, že vypadá směšně. Martinovi to nevadilo a nehněval se na ně, bylo mu jich spíše líto.

V následující noci spatřil Martin ve snu Ježíše, který měl v rukou druhou půlku jeho pláště. Slyšel, jak mu Ježíš říká: "Tímto pláštěm mě oděl Martin, který ještě není ani pokřtěn." Po tomto zážitku odešel Martin od vojska, dal se pokřtít a žil jako poustevník na různých místech v Evropě. Z jeho pousteven vznikaly velké kláštery a jeho jméno vyslovovali lidé s úctou. Martin sám však zůstal skromný a žil mezi těmi nejchudšími. Lidé ho proto měli rádi a zvolili ho biskupem ve francouzské diecézi Tours. Třicet dlouhých let sloužil Martin své diecézi, vykonal mnoho dobrého a proslul milosrdenstvím a spravedlností daleko za hranicemi svého biskupství.

Když Martin v roce 397 zemřel, bylo mu kolem osmdesáti let. Zpráva o jeho smrti se rychle rozšířila a do Tours se z veliké dálky hrnula mohutná procesí lidí, kteří chtěli uctít jeho památku. Martin dodnes patří k oblíbeným světcům.

Říká se, že sdílená radost je dvojnásobná radost.
Víš, co se tím myslí?