Sekce: Knihovna

Marek Orko Vácha

Slovní fotbal

z knihy Probouzení , vydal(o): Cesta

Kdysi jsem jednou dvakrát zastupoval pana faráře z vesničky R. a pan farář se rozhodl, že se mi za zastupování odvděčí pozváním do restaurace na pivo, jsme přece chlapi. A tak jsme skutečně jednoho dne usrkávali pěnu ze sklenic a začali hrát odvěkou hru řádných katolíků, hru ciselovanou křesťanskými staletími. Pravidla jsou jednoduchá: vítězí ten, kdo nechá soupeře více mluvit, neboť projevovat zájem o osobnost druhého je zcela křesťanské – a nic naplat, všichni přece myslí na sebe a je tolik lidí kolem nás, co se potřebují vypovídat… Úkolem správného kněze je především naslouchat. Ví se, že většinou si nosíme řešení svých problémů s sebou, a když o nich mluvíme, věci se nám samy v hlavě utřídí a řešení vyplave z nevědomí do vědomí. Mnohokrát se mi stalo, že po dvou- či tříhodinovém rozhovoru mi daná osoba poděkovala, jak moc jsem jí pomohl, aniž by postřehla, že jsem neřekl za celou dobu více než dvě věty.

Problém byl v tom, že jsme byli oba kněží vycepovaní v naslouchání a zájmu o druhého. Výsledkem byl podivuhodně tkaný dialog ze samých otázek. Pan farář začal srdečným dotazem na mou práci na fakultě. Odpověděl jsem velmi krátce, abych ještě tak tak v zatáčce neporušil meze slušnosti, a zeptal jsem se, co jeho farnost. Pan farář K. shrnul situaci do dvou krátkých vět a položil sérii dotazů o mé plánované cestě na Antarktidu. Na každý z nich jsem musel přece jenom něco říct a dostal jsem se tak do defenzívy, neboť moje odpovědi vyvolávaly další otázky. Z obrany jsem se dostal dotazem, co dělá jeho poraněný kotník. Neprozřetelně odpověděl, že je to již dobré, a chybně dodal, že byl dokonce s farní mládeží již lyžovat na horách. Hrubé zaváhání jsem potrestal, ujal jsem se iniciativy a ptal se, kde byli, na jak dlouho, kolik bylo sněhu a jak se jim to líbilo. Sport byl K. slabá stránka a rozvykládal se natolik, že jsem dotáhl body ztracené Antarktidou. Z lyžování jsme přešli k fotbalu, ale odtud jsem dostal záludnou otázku, co si myslím o etické problematice kmenových buněk. Bylo zřejmé, že si o tom něco myslím, neboť téma patřilo do mé profese. Práce byla nebezpečné téma, neboť jsem mohl být zavalován novými a novými dotazy. Na chvíli jsem se vymanil ze sevření dotazem na K. angličtinu (když už jsme u té vědy), o které jsem věděl, že jí K. plynně vládne. K. odpověděl, že jí kdysi plynně vládl, ale že nyní již zapomíná, a zeptal se, co moje francouzština. Pak jsem se ptal já jeho na naše společné známé a pak on mě na naše společné známé. Pak já jeho na knížky, které právě čte, a on mě na knížky, které právě čtu já. A tak pořád dál a dál.

Celkem hodina rozhovoru, a pokud mohu subjektivně bodovat výsledek, tak jsme se rozešli s remízou. Dopili jsme své jediné pivo a oba odcházeli z restaurace s pocitem, že jsme dnes naslouchali bratru ve víře a udělali dobrý skutek.

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Čekárna
• Prchání ze svatebních hostin
• Prolog