Projdi se mnou ještě jednou všechno to, cos prožil

Druhá noc

z knihy Raněný pastýř , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

/.../

Pastýř mi změřil tep. Pak mi přiložil hlavu na prsa a řekl mi, abych zhluboka dýchal. Vypadalo to, že se vyzná v medicíně, přestože byl jen pastýř. Náhle se na mě vážně, téměř úzkostlivě podíval:

"Jsi na tom hůř, než si myslíš. Viděl jsem to ve tvých očích už včera večer. Nemohl jsem ti to však říct, protože by ses vylekal. Teď ti již nechci nic skrývat. Jsi vážně nemocný. Existují i zhoubné nemoci duše. Zprvu není nic znát, ale jednoho dne nemoc vypukne a nakonec člověka celého stráví."

Chtěl mě snad dovést do nejbližší nemocnice, abych se tam nechal léčit?

"Chtěl bych tě o něco požádat; vrátil by ses se mnou na začátek své životní cesty ..."

"Ale ... co tím chceš říci?"

"Projít se mnou ještě jednou všechno to, cos prožil. Všechny ty chvíle, kdy tě něco bolelo nebo ti někdo ublížil."

"Zbláznil ses? To už je všechno pryč! Nač se znovu hrabat v tom bahně?"

"Emanueli, sám dobře víš, že je toho mnoho, cos ještě nepřekonal. Jako bys byl svázán řetězy. Brání ti v další cestě, s oproštěným srdcem."

"Bojím se, že rozjitříš mé zacelené rány, že se vrátí úzkost."

"Znám ty cesty lépe než ty. Byl jsem s tebou mnohem dřív, kdys ještě o mně nic nevěděl. Důvěřuj mi. Teď to bude úplně jiné!"

"Proč ale nesmažeš minulost, proč ji nenecháme prostě být?"

"Každou ránu je třeba vyléčit v tu chvíli, kdy vznikla. Musím se vrátit až ke kořenům, abych mohl léčit zlo. Vím, že můj způsob léčby se může zdát trochu zvláštní. Ale důvěřuj mi."

"Dělej, jak myslíš!"

"Zkusme to tedy spolu!"

*

Tak jsme se spolu vydali do mého nitra. Kudy jsem se toulal a co jsem zažil. Jednou byl v čele on, podruhé já. Zastavil se se mnou pokaždé, když jsem upadl, krvácel a plakal. Jak jsem se tam ještě vyznal! Tolik míst, a tam všude jsem žil. Pastýř měl pravdu.

Začali jsme nejdříve ve věznici, kde jsem si odseděl víc než rok za vloupání. Okamžitě se mi vybavilo všechno, co jsem musel snášet během těch nekonečných měsíců.

"Jednou jsem tě navštívil. Vzpomínáš, Emanueli?"

Najednou jsem pochopil, proč jsem jednoho rána otočen zády k oknu (kdykoli jsem totiž viděl z okna horské hřebeny, přepadaly mě chmurné myšlenky) pocítil, že bych měl odpustit kamarádům, že mě prodali. Ihned jsem se však vzpamatoval a řekl si: "Ztrácíš hlavu!"

Potom jsme se octli před soudem. Všechny důkazy byly překroucené. Přišili mi spoustu nepravdivých věcí. Neměl jsem čím zaplatit advokáta a tomu, kterého mi přidělili, to bylo srdečně jedno.

"To znám ..."

(Že by také někdy seděl v base?)

"Neznáš poslední příkaz mého Otce, napsaný na dveřích v Alle1egres: "Ohlaš vězňům amnestii. Řekni jim: 'Jděte!' Dnes jsem tu proto, abych tě dostal z jiných strašných životních věznic."

/.../