O generaci zaměřené na prožívání

Zážitek jako „lék“ proti děsu z prázdna

z knihy To ostatní nechávám na Pánu Bohu , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Občas se mi vybaví pacient chronického oddělení psychiatrické léčebny, kde jsem se vyučil. Den co den seděl na bobku zády ke zdi, o niž v pomalém rytmu bil hlavou. Pokaždé se mi připomnělo: „Kapka za kapkou měří čas...“ S nikým nemluvil, na otázky neodpovídal. Nebylo možno ho od toho odvrátit, neměl jiný zájem. Domýšlel jsem se, proč to dělá. Snad to byl jediný dosažitelný způsob, jímž se ujišťoval, že je. Úděsné zúžení životních možností. Příčina? Rozpad osobnosti u progresivní paralýzy. Ta byla u nás dlouho vzácností díky penicilinu, není však vyloučeno, že se vrátí, ale o to mi teď nejde. Mám na mysli vyvolání zážitku, který má zaplnit zející prázdno.

Vyprávěla mi matka šestnáctileté dcery, jak přišla na to, že dcera užívá pervitin. Jala se poučeně vysvětlovat, ale dcera ji přerušila: „Já vím, co mi chceš říct, ale ty to nepochopíš; vím, že riskuji, ale potřebuji něco prožít!“ - I ona se potřebovala ujistit, že je, stejně jako mládenci, co se zvenčí zavěsí na vagón pražského metra, aby si podle účinků zvýšeného adrenalinu ověřili totéž. Také sprejeři, kteří potřebují důkaz vlastní existence černé na bílém, aby se mohli vrátit a přesvědčit se, nebo ty hudbymilovné statisíce, jejichž primitivní muzikálnost vyplývá z potřeby posílit základní biorytmy včetně tlukotu srdce. Nikoli cogito, nýbrž sentio, ergo sum, cítím, tedy jsem.

Co je na tom špatného, je-li ukazatelem životní pulsace pocit? Pozor, je to jinak! U těch, o nichž píšu, není prvotní vitalita, která dá vzniknout pocitu, nýbrž prázdno, z něhož je člověku úzko, proto ho musí přebít - pocitem. Ten ale nejde spontánně od srdce, je nutno ho navodit. Jak? Podle toho, co je po ruce a co to udělá, tedy stylem pokus-omyl. Třeba chemikálií. Nebo nějakým manévrem, happeningem. Nápodobou těch, kdo to zkusili dřív. Slibným dobrodružstvím je sex. Záludnou pastí je destruktivní kult, který nazýváme z nedostatku vhodnějšího výrazu sektou. Nutkání je mocné, varování nepůsobí, protože upozorňuje na věci budoucí, zatímco neodolatelná potřeba ujistit se, že jsem, je zde a teď. Proto teď - anebo nikdy. Kdoví, zda budoucnost vůbec existuje, a pokud ano, nezajímá, po mně ať přijde potopa!

Je to znepokojivé, ale mezi lidmi, zejména mladými, přibývá těch, jejichž základním životním pocitem je smrtelná nuda. Kdo neví, oč jde, představuje si to pomocí toho, co zná z vlastní zkušenosti: jako znuděnost. To je ale rozdíl. Znuděnost je druhotná, je to vykolejení, k němuž nemuselo dojít, kdyby člověk, již za sebe odpovědný, nechtěl; kdyby se snažil. Znuděnost je koneckonců důsledkem porušení zásad duchovní životosprávy. Ti ohrožení smrtelnou nudou doplácejí také na jakousi poruchu. Ta ale nastala dřív, než jí byli schopni předejít.

Čas, který měl být naplněn jejich zráním, byl skluzem do vakua, do temného mrazivého prostoru, kde nelze nikoho potkat. Ale ano, kohosi potkávali. Roboty. Figuríny, s nimiž nebyl možný kontakt, lépe řečeno setkání. Mluvily nesrozumitelnou řečí, na nejdůležitější výzvy nereagovaly. Opuštěné matky, které měly jiné starosti a dítě jim bylo břemenem. Hodné maminky, co pořád zoufale chvátaly. Tátové, kteří buď nebyli doma, anebo nebyli vůbec. Naprogramované paní učitelky. Škvírami v plechovém brnění na ně shlíželi nositelé instituční autority (podnikové, policejní, státní), plni nesrozumitelné zloby. A kolem davy lhostejných lidí, spoluobčanů.

Cítím, prožívám, užívám, tedy jsem! Důsledky této ovládavé potřeby jsou destruktivní. Nejen tak, jak to umí tvrdá droga, ale i tím, že mrzačí všechno ostatní, životní plány, vztahy atd. Jsou proto nespolehliví. - Protože nemají zkušenost setkání, nelze se s nimi setkat. Nemá smysl setkání vnucovat, poučovat, varovat. Oni to neberou. Snad jen šťastnou náhodou, zázrakem. To pak znamená heroicky vzít na sebe tíži rodícího se vztahu a vytrvat. Těch, kdo k tomu mají ochotu a schopnost, není mnoho. Schůdnější cestou je včasná nabídka alternativy, nejlépe ve věku povinné školní docházky: co nejvíc jich odlákat od okraje srázu.

Važme si těch, kdo se do toho pustí a vytrvají, jakkoli nejistý je výsledek. Salesiánů, kteří - asi jediní z nás - v tom už umějí chodit. Katechetek, které ani při nepřízni kolegů (ba i rodičů) neztrácejí odvahu. Bezejmenných kantorů a kantorek, vnímavých pro étos učitelského poslání a smířených s pozicí „sám voják v poli“. Skautů - a vůbec všech, kdo jsou ochotni věnovat se dětem a mladým nezištně, tedy bez pygmalionských záměrů, jen a jen kvůli nim, ať už se „k nám“ hlásí, nebo ne. Jsou totiž dělníky v tom temnějším zákoutí vinice Páně.

(Perspektivy 1/2002)