Bioetika, klonování a slovní kejklířství

z knihy To ostatní nechávám na Pánu Bohu , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Existuje slovní kejklířství? Co tím myslím? Příkladem budiž termín interrupce neboli přerušení těhotenství. Zvykově tomu rozumíme tak, že přerušit lze něco, v čem pak můžeme pokračovat (cestu, dovolenou, studium apod.). O takové přerušení těhotenství však nejde, ba ani o jeho ukončení (tím je porod). Jedná se přece o jeho zničení. Mnohem upřímnější je starobylý výraz vyhnání plodu, ten je však už dlouho pociťován jako zastaralý a „nevědecký“.

Účelové slovní kejkle zjistíme i v jiných oblastech lidské praxe: „konečné řešení“ (židovské otázky), „odsun“ (sudetských Němců), „zastavení letu“ (zbloudilého civilního letadla jeho sestřelením). Zůstaňme však na půdě lékařské etiky.

Slýcháme, že existuje eutanazie aktivní a pasivní. Ta první znamená záměrné usmrcení člověka za jistých okolností, zatímco druhá spočívá v dovolení zemřít, když se jeho čas naplnil. Je to v podstatě moudré rozhodnutí, zatímco ta první je nepřijatelná. Tím, že jsou oba zákroky svedeny pod společnou firmu (v obou případech prý jde o eutanazii), získává ta první jakoby na přijatelnosti: usmrcení je vlastně cosi jako dovolení zemřít čili neprodlužování umírání. Konstrukce společného jmenovatele dvou věcí zásadně odlišných v tomto případě smazává rozdíl mezi nimi.

Obdobně úskočnou terminologii předkládají zastánci klonování člověka. Připomeňme, že jde o vytváření geneticky totožných jedinců, našich jakoby jednovaječných dvojčenců. Podle dalšího záměru experimentátora se rozlišuje klonování reprodukční a terapeutické. - Při reprodukčním klonování bude takto vzniklému jedinci dopřáno, aby si prošel těhotenstvím, porodem a stal se jedním z nás. Při terapeutickém klonování se takto vzniklý jedinec nestane jedním z nás, ale ještě v raně embryonálním stadiu bude rozebrán na součástky, aby posloužil jinému z nás.

Konstrukce, která rozlišuje klonování reprodukční a terapeutické, postupuje jakoby opačně, než tomu bylo u eutanazie, ale dociluje téhož: zamlžuje, že dvě věci, vydávané za různé, jsou v podstatě totéž. Tím je vytváření lidské bytosti způsobem, který se zcela vymyká možnostem přírody. Experimentátory nenapadá, že tím porušují právo člověka vzniknout normálním způsobem. Oni však namítnou, že ho nechtějí přivést na svět, ale rozebrat na součástky, nadto s blahodárným záměrem pomoci jinému člověku. Vždyť embryo je prý „pouhý shluk buněk“ (tvrdí i mnozí lékaři).

Každý z nás je - stejně jako embryo - shlukem buněk, ale i něčím víc, totiž někým. Další skutečností, která má zůstat skryta, je tedy záměr, ospravedlněný zamlčenou zásadou, že „účel světí prostředky“. Zamýšlený účel brání svobodnému kladení otázky, zda je lidské embryo pouhým shlukem buněk, nebo něčím víc. Pokud je něčím víc, a přesto chceme záměr uskutečnit, pak jsme rozhodli v důležité věci: od nynějška je přípustné obětovat jednu lidskou bytost zájmu jiné lidské bytosti.

Několikabuněčné lidské embryo to nebolí, ono o tom ani neví. Ale je to první krok proměny pojetí člověka, byť zatím v samých počátcích jeho života.

(Perspektivy 12/2001)