Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

Nechtějme přetvářet ty druhé, ale spíše se jim porozumět (Gabriela Hánečková)

Jsme různí, každý z nás je namíchaný zcela originálně

z knihy Muž a žena - dva různé světy? , vydal(o): Katolický týdeník

Znáte to. Auto před vámi jede pomalu nebo nečekaně zabrzdí tam, kde by většina řidičů přidala plyn, a kdekdo vzdechne: "No jo, ženská za volantem!" A která žena někdy neřekla nebo aspoň v duchu nesouhlasila s tvrzením: "Všichni chlapi jsou stejní, jsou ješitní a jde jim jen o jedno." Je to zobecnění jako každé jiné, nebo to tak opravdu je? Máme rozdílné typické projevy? Racionálně uvažují muži, a ženy se řídí citem? Pocházejí muži z Marsu a ženy z Venuše, jak to obrazně líčí John Gray ve svém bestselleru?

Docela jistě jsme různí. Každý z nás je "namíchaný" zcela originálně díky genetické výbavě, vlivu rodiny, kamarádů, školy atd. Kolik věcí neovlivníme! Např. jestli se narodíme jako chlapeček či holčička, jestli jsme v rodině první, druhé, třetí... dítě, jestli je starší bratr nebo sestra - to vše a mnoho dalšího hraje roli. Teď mluvím o klasické rodině, ale kolik dětí dnes vyrůstá v tzv. tradiční rodině, kde jsou role jasně dány? Současná doba dělá dost pro to, aby škatulky "typický muž" a "typická žena" byly ještě více zpochybněny. Máme módu "unisexu", někdy stěží poznáme, jestli před námi stojí dívka, nebo chlapec, a naopak jiní (docela vážně) diskutují o počtu pohlaví a domnívají se, že je jich více než dvě.

Když jsem byla malá, nevyskytovala se v naší ulici až do mých pěti let žádná holčička. Do školky jsem nechodila, měli jsme "miniškolku" doma díky mým třem mladším bratrům. Ten šok v 1. třídě! Děvčata pro mě byla nepochopitelná stvoření, která si pořád něco špitala nebo pištěla. Vzpomínám si, že kluci a já jsme chytali chrousty a házeli je holkám do vlasů. Na mě je neházeli, já patřila k nim. Když se dnes dívám na fotku z 1. třídy, musím se usmívat. Sedím vedle své jediné tehdejší kamarádky - kdyby neměla sukýnku, nepoznali byste, že je to holka. Přesto jsem nikdy nepochybovala o tom, že jsem holčička, dívka, žena. Jen se asi občas chovám jako rodilý "Marťan", ale znám také hodně mužů, kteří v některých situacích jednají jako ryzí "Venušanky".

Ani v duchovní oblasti to není jednoduché. Např. kdysi dávno lidé uctívali jako nejvyšší bytost "Velkou matku", v Číně vzniklo učení o protikladných principech jin a jang (nebe a země, světlo a tma, aktivita a pasivita, muž a žena), ve starém Řecku a Římě vládla manželská dvojice bohů atd.

Zdá se, že protikladné principy opravdu existují a jak se říká, přitahují se. Ovšem neměly by - aspoň v mezilidských vztazích - do sebe narážet a bojovat spolu. Přimlouvám se za harmonizaci. Tak, jak to krásně vystihuje symbol sil jin a jang - kruh rozdělený pravidelnou křivkou tak, že vytvoří dvě stejná pole ve tvaru slzy. Jedno je černé a druhé bílé a v každém z nich je malá tečka opačné barvy.

A tak se netrapme tím, že mezi námi jsou rozdíly, a nechtějme přetvářet ty druhé k obrazu svému, ale spíše se jim snažme porozumět, abychom se mohli společně radovat z rozdílnosti, která obohacuje.

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Muž a žena - dva světy? (Rozhovor s psychologem Petrem Goldmanem)
• I když se muž a žena obracejí k témuž Bohu, dělají to každý trochu jinak (Aleš Opatrný)
• Mars a Venuše v kostele (Josef Hes)
• Jsme stejní, jsme jiní (rozhovor s manžely Poláčkovými)