Mýtus 3: Sex je vždy spontánní

z knihy Jak žít a přežít manželství , vydal(o): KNA

Nahlédněte teď se mnou do jedné ložnice. Je půl dvanácté v noci a mezi manžely se schyluje k životní hádce.

Než ale budeme svědky tohoto dramatu, pojďme se trochu vrátit v čase:

Jsou tři hodiny a Carla se vrací domů z práce. Uplynulý den nebyl o nic lepší než kterýkoliv jiný, co si pamatuje, ale už brzy jí bude připadat jako ukázka nebeského míru. Cestou vyzvedne od chůvy dvouapůlročního Marka a spěchá do školky pro šestiletého Simona. Poté, s užitím grifů okoukaných z italské Grand Prix, vyždímá ze své Fiesty maximum a jede vyzvednout ze školy osmiletého Toma, který je přesvědčen, že ho máma zase opustila.

Jakmile má všecky tři děti naskládané vzadu v autě, udělá se Markovi špatně. Vnější pozorovatel by si mohl říct, že kdyby Mark aspoň trochu chtěl, mohl si vybrat lepší místo a čas. Když se začne hrabat Tomovi v novém batohu, vyvolá nával zlosti, jakého jsou schopny jen hádající se děti, a zadnímu sedadlu hrozí okamžitá exploze. Carla se otočí, aby zklidnila bouři, a jen tak tak nesrazí z kola Tomova učitele matematiky.

Už se blíží k supermarketu, když si vzpomene, že je se Simonem objednaná k zubaři. Fiesta předvede bleskový obrat do protisměru a uhání na opačný konec města. V momentě, kdy jsou skoro před ordinací, se Carle vybaví, že má mít Tom lekci klavíru. Chvíli ji zaměstnává dilema mezi dítětem, které neumí zahrát Měsíční sonátu, a dítětem bez zubů, a vybere si, že zklame učitele piana – zase.

Konečně se spolu s nákupem potravin, dětmi a upatlaným batohem vpotácí domů a uvaří si čaj, obklopena psem, vypuštěným křečkem a prckem, stěžujícím si, že mu zubař vytrhl špatný zub. Potichu si šeptá sama pro sebe: „Jestli někdy dezertuju z domova, tak to bude rozhodně ve čtvrt na šest!“

Zbytek večera uplyne ve znamení dětských pohádek, sklenic vody, další nevolnosti a zvracení. Když se ubohá žena dožije jedenácté hodiny večer, je prakticky v kómatu. Na manželovy sexuální návrhy ve 23.30 reaguje odmítnutím, a když pak pozoruje záda hluboce raněného muže vedle sebe, začnou ji zaplavovat pocity viny. Říká si: „Jsem nenormální?“

Odpověď zní: „Nikoliv, jen soudná.“

Vím, že scénář může být i obrácený, ale musím říci, že většina mužů by zřejmě měla chuť na sex i na pokraji smrti. Ať tak či onak, chvíle, kdy se cítíme vysílení, není tou pravou příležitostí k rozvíjení dobrého sexuálního vztahu.

Z tohoto důvodu mnohé páry dospěly k tomu, že „plánovaný sex“ není až tak špatným řešením. Jeden manžel to formuloval takto:

Uvědomuji si, že to bude znít trochu suše. Ale život je tak hektický, že jsme došli k tomu, že kdybychom si neplánovali čas na sex dopředu, byli bychom na něj příliš unaveni. Netvrdím, že to musí fungovat každému, ale pro nás jsou to vzácné chvíle. Neznamená to nutně, že se pokaždé milujeme, prostě si vyhradíme čas a emoční potenciál. Jistěže se můžeme milovat i mimo plán, spontánně, ale začínáme také vnímat hodnotu toho, že bereme společnou sexualitu vážně.“