Malý pozdrav z vlasti

Friedland, říjen 1955

z knihy Návrat , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Vysoký, vyhublý muž stojí bez pohnutí, třebaže kolem něho je živo a hlučno. Tady objímá stará matka se slzami radosti svého syna, který se konečně vrátil z Ruska. Tam hledí děti s údivem na cizího muže, o němž jejich matka prohlašuje: "To je váš otec!" Jásot, radost ze shledání, smích, štěbetání a vzlykot - to všechno se spojuje v jediný úchvatný chór. Cožpak to ten muž vůbec neslyší? Neobrátí se. Nepohlédne nazpět. Jen tak stojí a strnule hledí. Ničeho si nevšímá, jako by své okolí ani nevnímal. Stojí tu opuštěný a tichý. Co asi vidí jeho oči za polozavřenými víčky? Cožpak se ho nedotýká nic z těch dojemných scén, které se kolem něho odehrávají? Vypadá jako socha, jako pomník. Pomník čeho? Samoty, opuštěnosti, ztracenosti, zajetí? Tu a tam o něho letmo zavadí plachý pohled. Nikdo jej neosloví. Vypadá totiž odmítavě a nepřítomně.

Kdesi vyzvání zvon. Muž sebou trhne a začne počítat. Dvanáct úderů... dvanáct? Není třeba jít k jídlu? Za chvilku bude ve wylposovském lágru plná plechová miska vodnaté kapustové polévky a patka vlhkého hořkého chleba. Wylposová? Chytí se za čelo. Ne, už není tam za Uralem, uprostřed Sibiře. "Jsem v Německu," mumlá si tiše. "Jsem v Německu a jsem volný." /…/

Z unaveného obličeje mu vyzařuje bezedný smutek. V této tváři není ani jiskérka radosti nad tím, že je zase doma. Možná že už ani žádný domov nemá. Třeba jej bomby připravily o jeho nejdražší a on nyní neví, kam má jít. Ubohý člověk! Paní Ilsa je tak vrchovatě šťastná, že cítí povinnost pro toho muže udělat alespoň nějakou maličkost a dát mu něco ze svého vlastního štěstí. "Waltře," šušká manželovi. "Můžu dát ty tři růže z naší zahrady tam tomu tvému kamarádovi? Chudák! Asi pro něho nikdo nepřijel." Při těchto slovech se manželovi něžně vymaní z náruče. Ten sleduje její pohled. Ví, že většina kamarádů nesnese žádný nápadný soucit. Jemu je toho hubeného muže také líto. Vypadá naprosto ztracený, osamělý a bezmocný. "Ano, Ilso, dej mu ty růže!"

Žena chviličku zaváhá. Mužův obličej je tak odmítavý. Pak ale sebere odvahu, přistoupí k osamělému muži a podá mu tři podzimní růže. "Tady máte malý pozdrav z vaší vlasti," řekne s úsměvem. Hlas se jí přitom lehce chvěje a tváře jí hoří rozpaky.

Užasle jí pohlédne do laskavého obličeje a ve tváři se mu objeví radost. Váhavě sáhne po růžích, které mu podává. "Děkuji vám! Mockrát vám děkuji!" zamumlá překvapeně. Žena se spěšně odvrátí. Muž drží růže neohrabaně v levé ruce. Květy už nejsou úplně čerstvé. Jejich okvětní lístky na dlouhé cestě do Friedlandu ztratily svoji svěžest a hebkost.

Muž si je opatrně zvedne k obličeji. Ano, ty růže voní. Je to jemná vůně, kterou už tak dlouho necítil. Právě tak voněly růže v maminčině zahrádce v roce 1940. Onoho dne, kdy obdržel povolávací rozkaz k sanitní službě. "Děkuji!" řekne poněkud váhavě neznámé dárkyni. "Děkuji! Ty růže voní domovem."

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Maria Calasanz Ziescheová

Témata: senioři, stáří, old žena & muž

Související texty k tématu:

Láska, vztahy, přátelství:

Každý (z nás) potřebuje lidi, kteří se k němu dobře chovají... Jako lidé máme mnohé potřeby. Potřebujme stravu, oblečení, někdy i léky. A nejvíc potřebujeme lidi. Ale ještě více potřebujeme lidi, kteří se k nám prostě dobře chovají, kteří nás mají rádi...
Pokud hledám pokoj a štěstí nejdříve v Bohu, jsem svobodnější vůči ostatním lidem ... aniž bych jim zazlíval, že neodpovídají mým očekáváním.
Přátelé nejsou dokonalí lidé Přítel není v žádném případě nějaký ideál. Aleksander Fredro žertem podotýká: "Přátele milujeme kvůli jejich nedostatkům, protože rádi objevíme u druhého nějakou tu chybičku."
Některé překážky zdravého přátelství Přátelství je požehnáním pro život každého člověka. Pro věřící je to zároveň jeden ze způsobů, kterými Bůh dává najevo, že on sám je naším přítelem.
Další texty k tématu láska, vztahy, přátelství