Lectio divina v bibli

Prorok Izaiáš

z knihy Lectio Divina , vydal(o): Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském

Zaposlouchejme se nyní do úryvku z proroka Izaiáše. Tento úryvek jasně ukazuje, že v Bibli samé byla metoda lectio divina praktikována:

"Toto praví Hospodin, který razí cestu mořem, dravými vodami stezku, jenž přivádí vozbu i koně, vojsko a válečnou moc i dokáže, že pospolu lehnou a nepovstanou, dohořeli, zhasli jako knot. Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom? Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky. Čest mi vzdá zvěř pole, šakalové i pštrosi; obdařil jsem poušť vodou a pustou krajinu řekami, abych napojil svůj vyvolený lid. Lid, jejž jsme vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech." (Iz 43,16-21).

Tato slova byla napsána v době babylónského vyhnanství Židů. Židé byli velkým a mocným národem, ale zvláště díky vnitřnímu rozdělení se stali slabými a zranitelnými pro své sousedy. Byli přepadeni, poraženi a posláni do vyhnanství. Jako vyhnanci byli vykořisťováni a nuceni vykonávat podřadné práce. Lidé, tak hrdí na svou minulost, byli teď hluboce pokořeni.

Nevíme, zda Izaiáš sám byl členem komunity ve vyhnanství nebo byl jedním z těch, kdo zůstali v Palestině a do Babylónie přišli jako misionáři. V každém případě učí lidi skrze Bibli, a to ve třech etapách:

1. Nejprve jim vypráví starou historii o exodu. Dělá to jako dobrý vypravěč, mluví napínavě, používá obrazů. Nesoustředí se tolik na historickou přesnost svého vyprávění.

Představme si lidi, kteří mu naslouchají. Jejich reakce musejí být různé. Jedni cynicky říkají: "Co my s tímhle máme společného?" Pro druhé je to nostalgický útěk z reality: "To je ale nádherný příběh! To jsme potřebovali slyšet, abychom zapomněli alespoň na chvíli na svá trápení."

2. Izaiáš odmítá obě tyto reakce: "Nemluvím o minulosti!" Nevypráví jim ten starý příběh proto, aby se stali cynickými či unikali realitě, le proto, aby si uvědomili, že podobně Bůh jedná i dnes. Neříká jim, co by se mělo stát, nebo co se stane když se budou dobře chovat. Mluví k nim o tom, co se děje teď. "Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom?" To je lectio divina - vyprávět starý příběh a objevovat, že toto se děje právě teď.

3. Izaiáš pak činí jednu zajímavou věc: vrací se opět ke starým příběhům a biblickému jazyku, mluví o "řekách v pusté krajině". To je způsob čtení Bible - začneme s jedním příběhem, objevíme ho ve své vlastní zkušenosti a pak se vrátíme zpět k původnímu příběhu, který ale teď už čteme jako svůj vlastní. Nyní se v něm sami nacházíme. Izaiáš jde dále. Starý příběh se stává ještě krásnějším a velkolepějším, nový exodus je ještě větší, než byl ten první. Je to současně i příslib do budoucnosti - voda ze skály se stane řekou, polní zvěř, šakalové a pštrosi zde budou pro Boží lid. Není zde ani stín moralizování. Izaiáš ukazuje lidem, jak mají chápat svůj život, a ukazuje jim perspektivu naděje.

Tak vypadá lectio divina podle Izaiáše. I my můžeme číst biblický text a sledovat, jak se odehrává v přítomnosti a co slibuje pro budoucnost. Je to stále stejné čtení, stejné slovo Boží pro současnost i budoucnost.

Izaiáš je model teologa - vypravěče, který dokáže starý příběh vyprávět tak, že se v něm jeho posluchači poznají a přijímají ho za svůj. Proto teologové (a kazatelé) musí znát nejen Bibli, ale také to, jak dnes lidé žijí.

Izaiáš také ukazuje, že učení Bible nemá být redukováno jen na moralizování, jak je to dnes často obvyklé. Z lectio divina samozřejmě vycházejí morální závěry. Avšak, jako u všech příběhů, vyplývají ze čtení spontánně, nemusíme o nich výslovně mluvit, nebo se o nich, tak jako Izaiáš, vůbec nemusíme zmiňovat.