Jak rozjímat / 2. Správné prostředí k modlitbě

Nejrůznější místa a pozice, které se dají při vnitřní modlitbě využít ...

z knihy Rozjímání, meditace , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Ten, kdo už je ve vnitřním životě trochu zběhlý, je schopen praktikovat určitou formu vnitřní modlitby kdekoli a téměř za jakýchkoli podmínek. Ale jak začátečníci, tak pokročilí potřebují věnovat nějakou část dne svému pravidelnému rozjímání. To obnáší vybrat si čas a místo vhodné pro vnitřní modlitbu a vyloučit všechny možné překážky. Jistě není třeba zdůrazňovat, že nejlépe můžeme rozjímat v tichu a ústraní - v kapli, na zahradě, v pokoji, v lese, v klášterní cele.

Řeholní komunity mají pro vnitřní modlitbu vyhrazený čas. Někdy se rozjímání zvrhne v ponurou rutinu četby "punktů" ze zbožných knih, kterou prokládá ticho a společné snění. Ať už je tento postup odrazující sebevíc, dobré rozjímání nemusí v zásadě znemožnit. Právě sama povrchnost "punktů" v nás může probudit silné vědomí duchovní chudoby a přimět nás hledat živého Boha s hlubokou sklíčeností a pokorou!

Potíž však je, že člověk pod tlakem mechanické rutiny snadno podlehne podrážděnosti. A podrážděnost živí vnitřní vzpouru, která je na překážku dobré vnitřní modlitbě. Avšak vždy se najdou poslušné a pokorné duše, které se tiše soustředí a budou poslouchat "punkty" a přijímat s hlubokou vděčností i ten nejmenší užitek, jež mohou přinést. Takové duše jsou schopny pokroku i přes zjevnou průměrnost svého okolí.

Pasivní přijímání průměrnosti je nicméně také překážkou pokroku v modlitbě. Hlavním problémem, který s sebou takovéto předem připravené meditace, mechanicky předložené celé skupině, nesou, je, že vedou k znevážení rozjímání vůbec - zvláště v seminářích, kde se oběti tohoto systému nebojí odhalit sebemenší náznaky stupidity a strojenosti a dělají si z nich legraci.

Řády konají vnitřní modlitbu ve společenství, ale systematizace a rutina jsou obvykle jejich duchu cizí. Společná vnitřní modlitba nepředstavuje v kontemplativním řádu žádný problém za předpokladu, že se dodržují pravidla a zachovávají správné podmínky pro ticho a pořádek.

Každý člověk by se měl snažit vyčlenit si určitou část dne, kdy se může modlit v podmínkách, které mu nejvíce vyhovují. To neznamená, že bychom se měli snažit dělat si pohodlí i v duchovních věcech, ale někdy je opravdu nezbytné hledat prostředí, které nám skutečně pomáhá modlit se. Tomu, kdo má vážně v úmyslu rozjímat, by se měla v tomto ohledu povolit rozumná volnost.

Nejlepší pozice pro rozjímání je přirozeně sed. Určitý typ kontemplativních osob má sezení rád. Na důkaz si můžeme uvést citaci okouzlujícího mystika ze 14. století, Richarda Rolla. Rolle píše ve svém Způsobu dokonalého života (Form of Perfect Living):

Zamiloval jsem si sezení: ne za pokání ani z rozmaru ani proto, že bych si přál, aby se o mně hovořilo, pro nic takového: ale jen proto, že jsem věděl, že tak miluji Boha více a déle setrvám v útěše lásky, než když jdu, stojím či klečím. Neboť když sedím, nejvíce odpočívám a mé srdce je pozdviženo nejvýše. Ale dost možná, že pro jiného není nejlepší sedět, jako jsem to dělal já a budu dělat až do své smrti, ledaže by k tomu byl v duši stejně disponovaný jako já.

Katolíci snadno rozjímají z náboženského návyku na kolenou. Obvykle je lepší zůstat v tichu, v klidu. Ale není důvodu, proč by člověk nemohl rozjímat a procházet se přitom zahradou sem a tam. Zkrátka existuje téměř nekonečné množství nejrůznějších míst a pozic, které se dají při vnitřní modlitbě využít a zaujmout. To všechno je ale vedlejší. Nejdůležitější je vyhledat ticho, klid, soustředění a pokoj.