Sekce: Knihovna

Henri J. M. Nouwen

Interview jako rutinní záležitost

Jak jsem navázal přátelství s novinářem Fredem

z knihy Chci ti především říci, že jsi milován... , vydal(o): Zvon

Před více než deseti lety, když jsem učil na teologické fakultě univerzity Yale, přišel do mé pracovny mladý muž, aby se mnou udělal interview do connecticutského vydání nedělních New York Times. Představil se jako Fred Bratman. Když jsme se usadili a začali si povídat, okamžitě jsem si uvědomil, že mě ten novinář rozčiluje i fascinuje zároveň.

Rozčiloval mě, protože mu zcela jasně moc nezáleželo na tom, co dělá. Na druhé straně mě fascinoval: cítil jsem, že za tou maskou lhostejnosti je člověk duchovně živý - dychtivý učit se a tvořit. Nějak jsem poznal, že mám proti sobě člověka naplněného velkými osobními dary, který naléhavě hledá, jak by je využil.

Když mi asi půl hodiny kladl otázky, které zjevně ani jednoho z nás moc nezajímaly, bylo jasné, že interview se chýlí ke konci. Měl být napsán článek, který by si pár lidí přečetlo a mělo by z toho nepatrný - pokud vůbec jaký - užitek. Oba jsme to věděli a oba jsme cítili, že jsme mohli ten čas využít lépe.

Právě když se Fred chystal dát notes zpátky do aktovky a říci obvyklé "Děkuji vám," podíval jsem se na něj zpříma a řekl jsem: "Povězte mi, děláte svou práci rád?" K mému překvapení bez váhání odpověděl: "Ne, vlastně ani ne, ale je to moje zaměstnání."
"Když se vám to nelíbí, tak proč to děláte?"
"Pro peníze samozřejmě," řekl, a pak, netázán, dodal: "Já sice skutečně rád píšu, ale dělat tyhle malé noviny mě otravuje, protože při té omezené délce a předepsané formě nemohu pojednat o věci pořádně. Jak mám například udělat něco hlubšího o vás a o vašich myšlenkách, když se to musí vejít do 750 slov? ...Ale co můžu dělat?... Nějak si člověk musí vydělávat." V jeho slovech jsem zaslechl hněv i rezignaci.

Náhle mě napadlo, že Fred se už začíná vzdávat svých snů. Byl jako vězeň za mřížemi společnosti, která ho nutí pracovat na něčem, čemu nevěří. Jak jsem se na něj díval, pocítil jsem k němu hluboký soucit - troufám si říci, že více než to - hlubokou lásku k tomu člověku. Za jeho sarkasmem a cynismem jsem cítil krásné srdce, které chtělo dávat, tvořit, žít plodný život.

„Co byste skutečně chtěl?“ zeptal jsem se.
„Chtěl bych napsat román…, ale to nikdy nedokážu.“…

O několik měsíců později přišel Fred na teologickou fakultu, strávil tu rok a snažil se napsat svůj román. Nikdy ho nenapsal, ale stali jsme se blízkými přáteli.

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Jsi milován
• Jsme vybráni
• Přátelství se prohlubuje