III. Starý člověk a společenství víry.

Potřeba doplňování, afektivní společenství

z knihy Stáří - křesťanský pohled. , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

1. Potřeba doplňování.

Dynamismus, který pomáhá člověku k dozrávání a k pokroku v soužití, spočívá ve vědomí vzájemného doplňování (komplementarity) mezi osobami různého pohlaví [Sexualita IV], věku, charakteru, zaměření a názorů. Čím více kontaktů přináší společný život, tím více se uskutečňuje lidská přirozenost a vzájemné povzbuzování.

Geneze ukazuje, že zákon komplementarity byl zamýšlen samotným Stvořitelem, aby nás učinil ke svému obrazu (Gn 1,27; 2,18-23), "protože Bůh je láska" (1 Jan 4,8). Jistým způsobem cítí každý z nás, že mu něco chybí (význam žebra odejmutého Adamovi), a uvědomuje si potřebu doplnění s druhým a odlišným. Zákon komplementarity platí v každém věku a měl by se uplatňovat v afektivním vztahu manželských párů, skupin, soužití různých mužů a žen, aby se otevírali Kristu, který je nejodlišnější a nejvíce komplementární. Pavlův výrok: "Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši" (Gal 3,28) neznamená, že vymizí všechny rozdíly, ale že už nebudou důvodem k rozdělení, jak tomu často je v naší situaci hříchu. Mají naopak vytvářet harmonii různých charismat podle plánu stvoření a nového zákona lásky, zdroje naší koinonie v Kristu.

Instinktivně si přejeme, aby druzí byli jako my. Byli jsme však učiněni k Božímu obrazu: pouze různorodost může tedy ukazovat nekonečné bohatství Ducha svatého. Ale každý přes vlastní podmíněnost a hříšnost může odrážet paprsek "pravého světla, které osvěcuje každého člověka" (srov. Jan 1,9).

Každý by se měl otevírat druhým a měl by se snažit je pochopit i v jejich odlišnosti. Vždyť soudit náleží pouze Otci, který jediný zkoumá "srdce i ledví" (Jer 11,20, it. překlad má "srdce a mysl", pozn překl.). Následujeme přece Krista, který nepřišel, "aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen" (Jan 3,17). Pochopení tedy nevylučuje schopnost rozlišování, která je darem Ducha svatého. Závisí na míře naší víry a pokory, na schopnosti vzdávat se svých představ, abychom nezaměňovali věrnost tradici s lpěním na svých lidských tradicích, jak o tom mluvil i Kristus (srov. Mt 15,2 a Mk 7,3.5). Pavel nás vyzývá: "Hleďte, aby nikdo neoplácel zlým za zlé, ale vždycky usilujte o dobré věci mezi sebou a vůči všem. Stále se radujte ... Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě" (1 Sol 5,15-16.19-22).

Snažme se neustrnout ve svém způsobu myšlení a ve svých metodách, nikoho nevylučujme z dialogu. Soužití a bratrská konfrontace nás vzájemně obohacují, protože mládí je vedeno k zamyšlení a staří lidé se cítí povzbuzeni. To je dynamika křesťanského a lidského zrání, to je prožívání církevního společenství, kde každý vnáší své charisma a je schopen věnovat druhému důvěru, ať je mladší nebo starší.

Prožívání společenství různých generací v církvi je obtížné. Zvláště naše doba přináší rychlé změny na poli církevním i společenském a vyžaduje větší vzájemné pochopení. Vždyť všechny naše metody mají své nedostatky. Existence různých metod a způsobů vyjadřování nejde proti společenství v církvi, ale může přispět k oboustrannému dozrávání, pokud ovšem nechybí úcta i při použití rozdílných výchovných, pracovních a pastoračních metod. Pozvání k "pravdivosti v lásce" (srov. Ef 4,15) usvědčuje jak mlčení jako důsledek strachu a uzavřenosti (i když si ho zdůvodníme snahou nejít proti lásce), tak neurotické a polemické reakce, jež ničí atmosféru bratrské lásky.

2. Afektivní společenství.

Pokud je to možné, ať zůstává starý člověk v blízkosti své rodiny. Lepší je ovšem oddělené bydlení. Ať udržuje živé kontakty také se společenstvím církve.

Je třeba si všímat, kdo bydlí v sousedství, neomezit se pouze na formální pozdravy. Mladí by si měli uvědomit, že už jim kdosi připravil cestu a že to nebylo vždy snadné. Staří lidé zase mají brát na vědomí, že život jde dál, v důvěře v Ducha Božího, který řídí dějiny spásy. V těchto dějinách se spojuje minulost a přítomnost s budoucností v Kristu.

Starý člověk má nárok na určitou úroveň zajištění, ale nejvíce potřebuje být s lidmi. To mu nenahradí ani televize, ani jiná technika.

Staří lidé by se měli aktivně zapojovat do pastorační činnosti, která se jich týká. Vždyť do důchodu se odchází ve věku, kdy je možné ještě vykonat mnoho dobrého. Společenství církve se nemá bát využívat schopností čilých penzistů. Kdo se snažil duchovně žít, většinou v sobě cítí potřebu a touhu být užitečný, i když jiným způsobem než dříve.

Aktivní účast starých lidí na životě je třeba povzbuzovat, aniž bychom je zneužívali. V některých rodinách se nebere ohled na ochabující síly starého člověka, který se překonává ze strachu, aby nebyl považován za zbytečného. V obou postojích se skrývá konzumní myšlení, které je protikladem úcty k člověku a ke křesťanské spiritualitě.

Starý člověk většinou netouží po prodloužení biologického života za každou cenu. Spokojí se s trochou volnosti, klidu a křesťanské empatie.